Fotogalerie    |    O portálu Zlatá města    |    Inzerát zdarma    |    Jak inzerovat?    |    Kontakt


Fotogalerie

Aleš REJL - fotograf

Aleš REJL - fotograf

Fotograf, který žije v současné době v Mariánských Lázních se fotografii vážně zabývá od roku 1990. Ve své tvorbě zůstává stále věrný klasické černobílé fotografii. Zpracováním negativu až po výslednou fotografii mu umožňuje mít celý proces pod kontrolou. Nejčastěji fotografuje na střední a velké formáty. Má rád krajinářskou a portrétní fotografii.

Prohlížet fotogalerii »

Zlaté Mariánské Lázně - Monografie Libora Martinka o Chopinovi konfrontuje realitu s fikčním světem literatury

Zlaté Mariánské Lázně - Monografie Libora Martinka o Chopinovi konfrontuje realitu s fikčním světem literatury

Monografie Libora Martinka o Chopinovi konfrontuje realitu s fikčním světem literatury OPAVA - Ke své druhé odborné specializaci, totiž hudební vědě, se vrátil v těchto dnech literární vědec, překladatel, básník a pedagog Ústavu bohemistiky a knihovnictví Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě a mimořádný profesor Vratislavské univerzity doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D. Ve své nejnovější publikaci Fryderyk Chopin v české literatuře (Slezská univerzita 2013) se opět vrací ke vztahu a vzájemnému prolínání dvou krásných umění - hudby a literatury. Jak vyplývá z názvu, ústředním motivem monografie je osobnost polského hudebního skladatele a klavírního virtuóza období romantismu Fryderyka Chopina. Autor vychází ze své předchozí stejnojmenné studie, kterou představil na literárněvědné konferenci, Evropská dimenze české a polské literatury - Europejski wymiar literatury czeskiej i polskiej, konané v Opavě v listopadu 2010 (otištěna byla ve sborníku konference, jenž vyšel v Opavě v r. 2011, s. 277-303, a v upravené verzi pak také v odborném polském časopise Porównania č. 9/2011 na s. 154-170, který vychází na Univerzitě Adama Mickiewicze v Poznani). Původní práci však pro knižní vydání významně upravil, doplnil, přidal obsáhlý poznámkový aparát, včetně četných odkazů na prameny, literaturu i elektronické zdroje. Stejně obsáhlý je také jmenný rejstřík osobností. Autor však především využil nově získaných poznatků, které získal především analýzou materiálů archivu Domu Fryderyka Chopina v Mariánských Lázních. O kvalitě monografie pak jednoznačně hovoří tři posudky, které na ni vypracovali literární vědci prof. PhDr. Vladimír Křivánek, CSc., dr. hab. Kazimierz Maciąg a muzikolog PhDr. Petar Zapletal. Všichni lektoři se shodli na tom, že takto kvalitní práce je v mnohém přínosná a podobu tištěné publikace si zaslouží. Hned v úvodu textu připomíná Libor Martinek skutečnost, že Chopin během svého života navštívil české země celkem čtyřikrát. Pobýval v Teplicích, navštívil i další česká města, ale šťastné chvíle prožil zejména v Karlových Varech, kam přijel za svou rodinou v roce 1835, a o rok později v Mariánských Lázních, aby se setkal s rodinu Wodzińských. Opakovaně také navštívil Prahu a své tamější přátele. Několik českých spisovatelů se proto věnovalo beletrizaci nebo odbornému historickému zpracování těchto pobytů. Kniha je členěna na dvě základní části. V první se Libor Martinek věnuje vztahu hudby a řeči v tvorbě Fryderyka Chopina, ve druhé, rozsáhlejší, inspirací osobností a hudbou Fryderyka Chopina v literárních dílech. V souladu s názvem publikace se Libor Martinek zaměřuje hlavně na obraz Chopina, jeho života a díla v česky psané literatuře, především v poezii. Nezapomíná ani na prozaická díla, jak beletristická, tak dokumentární či paradokumentární žánry, ale i na publikace vydané u příležitostí Chopinových výročí nebo na film. Kladně lze přijmout také fakt, že textovou část publikace doplňují ilustrace a grafiky opavského rodáka Osvalda Klappera z cyklu Chopin v Čechách, které Martinek dostal k dispozici ještě před úmrtím tohoto výtvarníka, jenž větší část svého života prožil v Praze. Chopiniany, nad kterými se Martinek podrobněji zastavil, jsou Chopinovské akordy Oldřicha Zemka, Fryderyk a Marianna (Chopin v Mariánských lázních) Kamila Bednáře, Chopiniana Josefa Pávka, Hledání modrého tónu Jiřího Karena, Růže pro Fryderyka Vladimíra Mareše, autorky zastupuje Karla Erbová a její dvojjazyčná sbírka poezie Již nikdy nedovolím požáru – Już nigdy pożarem mi nie płonąć v polském překladu jablunkovského básníka Jana Pyszka. Nebyl by to Libor Martinek, kdyby se na popisovanou problematiku, alespoň v krátkosti, nepodíval také z jiné strany, v tomto případě především z polské. Ať už zmiňuje polsky píšící slezské autory žijící na Ostravsku a Těšínsku nebo klasické polské literáty, kteří se ve svém díle k Chopinovskému odkazu přihlásili. V závěru pak Libor Martinek vysvětluje, proč publikace vznikla.V české poezii a próze věnované Fryderyku Chopinovi se často setkáváme s kultovními i legendistickými artefakty, v nichž se svět objektivní pravdy a umělecké fikce (fiktivního světa literatury) míjejí. Rovněž odborná životopisná literatura o Chopinovi není prosta omylů. Na to jsme se pokusili v naší monografii poukázat konfrontací historické reality s fikčním světem básnického nebo prozaického díla. Publikaci, kterou finančně podpořila opavská firma Václav Pirunčík, vydala v červenci letošního roku Slezská univerzita v Opavě. Text: Martin Kůs

Prohlížet fotogalerii »

Promluvy JUDr. Miloslava France

Promluvy JUDr. Miloslava France

Promluva o sv.Václavu Bratři a sestry , přátelé, co pro nás znamená postava sv.Václava, světce, patrona a dědice české země ? Pro některé naše občany je to případně den volna, pokud tento svátek vyjde na všední den, mnozí z nás si z povinné četby od Aloise Jiráska Staré pověsti české vzpomenou na Blanické rytíře pod vedením svatého Václava, který s tímto vojskem zachrání naši zemi až bude nejhůře a pak budou padat hlavy našich nepřátel. Někteří vědí, že místem tradičního uctívání sv.Václava je Stará Boleslav, místo jeho mučednické smrti, kam každoročně směřuje Národní svatováclavská pouť, které se účastní nejvyšší duchovní a státní představitelé naší země. Jako žák devítiletky a později student jsem při pobytech u svých příbuzných v Čelákovicích vždy zajížděl autobusem do nedalekého Brandýsa nad Labem, odkud jsem šel procházkou přes most do Staré Boleslavi, do románské baziliky sv.Václava, kde je u původního kostelíka sv.Kosmy a Damiána, pojatého do této baziliky, mučedniště t.j. místo smrti tohoto světce, kde na pískovcovém sousoší se sv.Václav drží kruhu kostelních dveří ( v kostele bylo za středověku právo azylu) a vrah Hněvsa do něj vráží kopí. Rád při této příležitosti vzpomínám tehdejšího duchovního správce této baziliky, kanovníka Jana Lebedu, pozdějšího generálního vikáře a pomocného biskupa Pražského, který nám návštěvníkům kostela s úctou ukazoval posvátné relikvie a to drátěnou košili ( tzv.krzno) sv.Václava a rukavici biskupa sv.Vojtěcha. Připomeňme si přátelé životní osudy a mezníky našeho nejvýznamějšího národního světce. Narodil se okolo roku 907 až 908 podle tradice na Stochově u Libušína. Jeho otec byl kníže Vratislav, syn prvního českého doloženého knížete Bořivoje a jeho manželky sv.Ludmily. Matkou byla Drahomíra z rodu Stodoranů, která sice byla navenek křesťanka, ale divoký duch jejího národa se odrážel v její povaze. Z manželství Drahomíry a Vratislava se narodilo sedm dětí a to tři chlapci – nejstarší sv.Václav, pak Boleslav a nejmladší Spytihněv, který zemřel v útlém věku, a dále čtyři dcery, z nichž je jménem doložená Přibyslava a dále dle legend Střezislava, provdaná za knížete Slavníka na Libici, která byla matkou sv.Vojtěcha. Sv.Václav byl po narození pokřtěn slovanským knězem, nejspíše Pavlem, který žil na dvoře Václavovy babičky sv.Ludmily. Tento kněz Pavel učil později malého Václava slovanskému písmu a to na Tetíně, vdovském sídle sv.Ludmily, kde později byla tato světice z příkazu své snachy Drahomíry 16.září 921 najatými vrahy Tuňou a Gomoněm zavražděna uškrcením provazem či závojem. Budoucímu knížeti se dostalo hlubšího vzdělání na Budči při kostele sv.Petra, kde učitel této školy Uceno učil děti domácích velmožů latině. Otec Václavův kníže Vratislav nalezl smrt v mladém věku 33 let asi roku 920 až 921 na jedné z vojenských výprav proti Maďarům, kteří ohrožovali Velkomoravskou a Německou říši i České knížectví. Po smrti otce byl Václav ještě mlád, aby se ujal vlády, byl však přesto lidem uznám vévodou a posazen na vévodský otcův stolec. Vzhledem však k jeho chlapeckému věku svěřili velmoži nezkušeného vévodu s jeho bratrem Boleslavem na vychování babičce kněžně Ludmile. Vláda země pak do plnoletosti Václavovy ( pravděpodobně do 18 let) svěřena jeho matce, ovdovělé kněžně Drahomíře. Vláda Drahomíry byla poskvrněna zavražděním tchyně Ludmily, k čemuž byla dohnána klikou vladyků, kterým se protivil příliš křesťanský směr, ovlivňující knížete Václava, a tak nebylo nesnadné ze strany velmožů přesvědčit energickou a po moci prahnoucí Drahomíru, že Ludmila se chce sama zmocnit vlády. Mládí Václavovo bylo tedy pohnuté, vyrůstal uprostřed utrpení . Když se ujal vlády, byla země rozdvojena intrikami na sebe vzájemně nevražících stran. Německá říše se ohlásila r.922 vpádem bavorského vévody Arnulfa. Okolo roku 925 začal Václav sám vládnout, plný energie a silné vůle, kterou zdědil po matce. Jednou provždy se však rozešel se stranou, která byla u vlády za jeho matky a svoji matku Drahomíru, označenou za původkyni nepokojů zapudil do ústraní na Budeč. Později, když byl zjednán klid, ji povolal zpět na Pražský hrad. Na začátku vlády nechal přenést ostatky babičky sv.Ludmily z Tetína do Prahy, je pohřbena v bazilice sv.Jiří. Velmi důležité jsou zprávy životopisců, jak se Václav snažil o reformu soudnictví ve své zemi, zasahoval přímo do soudního jednání a snažil se co nejvíce omezit počet odsouzení k smrti. Skupoval na trhu otroky a dával je pokřtít. Na základě svolení řezenského biskupa dal postavit kostel sv.Víta v Praze a nechal stavět i další chrámy. Jeho činnost přispěla k reorganizaci země a ke zvýšení mravní a kulturní úrovně národa. Věnoval však i péči svému vojsku, neboť byl nucen hájit svého dědictví proti mocnému kmeni Zličanů. Bránil se také r.929 vpádu krále Německé říše Jindřicha I. Ptáčníka, který u zemské brány zneškodnil Václavovo vojsko a s vévodou bavorským Arnulfem stanul před Prahou. Václav viděl, že by byl boj marný, a tak po uvážení, aby zachránil zemi a sídelní město před zpustošením, podrobil se Jindřichovi a začal opět Německé říši odvádět poddanský poplatek ( tzv. tribus pacis, v té době běžný), který později činil 500 hřiven stříbra a 120 volů. Historikové v tom uznávají moudrost a prozíravost knížete Václava. Přesto však Václav nezískal přízeň všech svých poddaných. Jeho šíření křesťanství nebylo po chuti mnohým vladykům, jejichž obrácení z pohanství bylo spíše povrchní. Václav zakazoval i některé zvyky z pohanských dob. Jeho smírná politika vůči Německé říši se nezamlouvala bojovným pánům, z nichž mu mnozí vyčítali slabost a nedostatek odvahy. Nespokojenci našli spojence, ba vůdce, v osobě vlastního bratra Václavova, Boleslava. Boleslav byl drsné a nepoddajné povahy, prahnoucí po moci. Brzy odložil poslední obavy a rozhodl se zbavit bratra násilně, v čemž ho posiloval značný počet nespokojenců, též z pohanských kruhů. V Praze mohli těžko uskutečnit plán vraždy vzhledem k Václavovým přátelům a jemu oddaným vojákům. Proto byl sv.Václav vylákán do Staré Boleslavi do Boleslavova hradu na svátek posvěcení chrámu sv.Kosmy a Damiána a tam když ráno po večerní dlouhé oslavné hostině šel do kostela na bohoslužbu byl u úmyslně zamčených dveří chrámu zabit – proboden kopím a to roku 929. Boleslav pak nechal povraždit Václavovy věrné a spěchal se svými do Prahy, aby se zmocnil vlády. Tělo Václavovo bylo pochováno blízko kostela na Boleslavi. Tento maličký kostel sv.Kosmy a Damiána byl však brzy rozšířen, takže se hrob světce ocitl v kostele. Bratrovrah Boleslav ustoupil všeobecnému přání lidu a nechal světcovy ostatky 4.března 932 přenésti z Boleslavi do Prahy a uložit v chrámu sv.Víta. Od konce 10.století byl Václav v Čechách i v celé Svaté říši římské pokládán za světce V raném středověku bývalo považováno přenesení ostatků světce do chrámu za kanonizaci ze strany církve. Václavovo prohlášení za svatého se mohlo stát řezenským biskupem, k jehož diecézi Čechy patřily do roku 973, či prvním pražským biskupem Dětmarem nebo jeho nástupcem sv.Vojtěchem, za něhož byl jeho svátek definitivně stanoven. Ke cti svatého Václava byly stavěny kostely, nejstarší v Praze je románský kostel na Proseku ; na vikariátu a okresu Jičín máme kostely zasvěcené sv.Václavovi ve Veliši, Samšině a Kozojedech. Václav se stal příkladem českých panovníků a ochráncem českého vojska - o zázračné zásahu sv.Václava v bitvách se píší legendy, divotvorná moc se připisuje kopí sv.Václava . Na denárech je zobrazován jako rytíř s kopím,mečem a štítem, připraven bojovat za svůj národ. Zbožný král Karel IV.měl zvláštní úctu ke sv.Václavu. Jeho péčí byla vyzdobena kaple sv.Václava v katedrále sv.Víta, kterou začal stavět v novém gotickém slohu. Královská koruna, kterou dal zhotovit roku 1346 měla spočívat na lebce sv.Václava, a nazvána proto svatováclavskou. Tato koruna se stala symbolem české státní nezávislosti a státnosti. I jím založenou univerzitu postavil pod ochranu sv.Václava. na stále užívané univerzitní pečeti klečí Karel IV. před sv.Václavem. Na Karlštejně je kaple sv.Václava s krásnými freskami ze života světce. V kapli svatováclavské u sv.Víta v Praze je známá socha sv.Václava od Petra Parléře z r.1378. Velmi důležitý a zajímavý doklad svatováclavské úcty ve 13. a 14. století je píseň Svatý Václave, která má některé znaky společné s nejstarší českou písní Hospodine pomiluj ny, neboť i ona připomíná, že vznikla na základě řecké invokace ( t.j. prosby) Kyrie eleison ( Pane smiluj se). Svatý Václav se dostal do básní našich předních básníků např. Františka Halase ( Praze ), Jana Zahradníčka ( z roku 1944 báseň Svatý Václav) a snad nejkrásnější báseň z roku 1892 od Josefa Václava Sládka, později zhudebněná, kterou se se svatým Václavem rozloučíme: Svatý Václave, české kníže slyš, hlasy k Tobě pozvedáme v tu nadhvězdnou říš. Tisíc tomu let, cos byl kníže náš, Tobě byla řada věků jako noční stráž. Ale přes Tvou zem, za těch tisíc let, vln jak mořem převalilo všelikých se běd. Ale tys je znal, při svém lidu stál, tys té země nezapomněl, již jsi miloval. V tísni duše své, v číše hořkostech, jméno Tvé za útočiště, měla na svých rtech. V skvoucím brnění, , slávou zářící, v čele vojsk jels na svém koni, s černou orlicí. Svatý Václave, volá tě Tvůj lid, vrať své zemi požehnání, vrať své zemi klid !!!

Prohlížet fotogalerii »

Libor Martinek: Fryderyk Chopin v české literatuře 2. část

Libor Martinek: Fryderyk Chopin v české literatuře 2. část

Oproti předchozím sbírkám se v Již nikdy nedovolím požáru proměňuje i autorčina poetika v tematice i symbolice, mění se i rytmus veršů, slovní expresivita. Jak tvrdí Harák: "Snaha o dopovězení, dešifrování (alespoň básnickým obrazem) [je] nahrazena nyní záměrnou torzovitostí: torzo jako symbol." Souhlasíme s dalším Harákovým postřehem, že Erbová přechází od šiktancovské poetiky k poetice halasovské - k torzu, které je nadějí. "Z něj vyrůstá poezie přesného výrazu; plná zámlk - a v ní je velmi mnoho nedořečeného, více otázek než odpovědí." Ústecký literární kritik, sledující poezii Erbové soustavně (tj. od 90. let minulého století, neboť Harák je ročník 1964), hází přitom rukavici do ringu kognitivní lingvistice. "Díky Karle Erbové, díky jímavosti jejích veršů se stáváme také my alespoň na chvíli vyhnanci z bezpečí ne-citelnosti: abychom jako každý skutečný umělec a každý člověk skutečně milující jen okamžik kráčeli bosou nohou po ostří nože. Abychom pochopili, že jsou i chvíle, kdy se cit stává přítěží a kdy už se nevyznáme ani v sobě, natož abychom pochopili druhého: A obrostlí jsme kaktusy a trny. Kdy je jazyk, jímž sdělujeme své pravdy, jímž se sdělujeme, spíše překážkou naší vzájemnosti. Kdy nás o existenci srdce nebo duše přesvědčuje nikoli idyla, ale bolest." Ve vývoji české poválečné poezie, tedy z pohledu literární historie, můžeme tvorbu Karly Erbové připojit k druhé vlně tzv. poezie "květňáků" (tvorba autorů kolem časopisu Květen, jenž vycházel v letech 1956-1959), tedy k autorkám typu Vlasty Dvořáčkové a Jany Štroblové, s níž Erbovou spojuje stále systematičtější příklon ke stylu nenápadné a nevtíravé filosofické rozpravy. Působivost novější básnířčiny tvorby, do níž patří i pojednaná sbírka, spočívá v údernosti a kategoričnosti přirovnání a obdivuhodné tvůrčí invenci. Dejme ještě jednou slovo Vladimíru Novotnému: "Básnířka promlouvá vytříbeným jazykem, téměř prostým epitet, ozdůbek a výplní, po proradné hraně mezi uměním a sentimentem se pohybuje s taktem, který vtiskuje jejím obrazům původní svěžest a zároveň zcela výjimečnou přesnost." Zbývá pojednat o prózách českých autorů inspirovaných Fryderykem Chopinem, respektive o pracích jednoho jediného autora, o němž dosud víme - Vladislava Mareše (1925-2004). Jak už napovídá titul Marešovy novelky Růže pro Fryderyka (1993), autor se zabývá pobytem Chopina v Mariánských Lázních a jeho nenaplněnou láskou k Marii Wodzińské. Novela je symbolicky zarámována onou růží, kterou Maria dala Fryderykovi v lázních a on si ji pak uschoval. Rámcová spona (motiv růže) se neobjevuje hned na začátku novely. Ta je zahájena nejprve prologem, který tvoří Karenova báseň Chopin v Mariánských Lázních (Marie Wodzińská). Začátek prozaického textu se odvíjí od Chopinova pobytu na Majorce, teprve v druhé kapitole se rozvíjí obraz skladatelovy cesty z Paříže do Marienbadu přes Nancy ("rád na toto město vzpomíná, což nepochází odsud rodina jeho otce?"). Vladislav Mareš ve svém prozaickém textu uvádí i některé smyšlenky o Chopinově životě. Na tyto skutečnosti před námi již upozornil Jaroslav Simonides: "George Sandová proslavila svým perem (a svou indiskrétností) společný pobyt s Fryderykem Chopinem v klášteře Valdemosa na ostrově Mallorka." Pobyt, který skončil zcela neromanticky zhoršením umělcova zdravotního stavu, byť zde navzdory svým potížím zkomponoval Preludia op. 28. "Díky francouzské romanciérce se do Chopinova životopisu vloudilo mnoho legend, mimo jiné i ta o vzniku takzvaného Dešťového preludia. Této legendy použil i autor Růže pro Fryderyka (...)." Časová inverze na ose Mallorka (hic et nunc) - Mariánské Lázně (ex ante) je vyvolána vzpomínkou na šťastný pobyt v lázních. V první části novely jsou také nejhojněji využity hudební motivy napomáhající k vystižení duševního stavu skladatele ve Valdemose a k popisu skladatelova hudebního světa: "Proč se ještě nevrací George s dětmi z nákupu v Palmě? Je zde nerad sám, zvlášť když přichází večer. (...) Náhle se rozhodne, usedne ke klavíru a lehce, vzdušně preluduje. Zachycuje ve své zjitřelé mysli monotónní dešťové kapky resonující s neochvějnou pravidelností na taškách střechy starého kláštera. Byly balzámem odkapávajícím s nebe na jeho bolavou duši. Byly čarodějkou odvádějící do úplně jiného světa. Větrné poryvy a zaskřípání žaluzií okenic přerušily Chopinovo preludium. Až po chvilce znovu lehce nasazuje a ze hry se vynořuje balada g moll. Hudba smutku, ale i touhy a vášnivé lásky. Tu jsem hrával Maryně, blesklo mu hlavou, snad už v Drážďanech, ale určitě v Mariánských Lázních. Tehdy před dvěma léty v Čechách jsem byl znovu tak šťastný!" Pak se objevuje v novele poprvé motiv dopisů od Marie a symbolika uschlé růže: "Chvíli mlčky postál, pak se obrátil k zásuvce stolu a chvatně vyhledal svazek dopisů spolu s uschlou růží pečlivě zabalenou v hedvábném papíře. Proč to tenkrát nedopadlo jinak, přemýšlel Fryderyk. Tolik lásky bylo mezi mnou a Maryňou a dnes zbyl jenom smutek. Moja bieda! Opatrně položil své relikvie na piano a hrál. Hrál a v tu chvíli byl rád, že je sám. Znovu se ozývala balada g moll, tentokrát plná vzpomínek..." Ve finále díla Fryderyk vzdychá nad posledním dopisem, který mu Marie zaslala do Paříže: "Kam se poděla naše velká láska? Marie, už jenom Marie! Byla vůbec mezi námi nějaká. Vtom se Fryderykovi zdálo, že zaslechl hlasy vracející se George a obou dětí. Rychle složil dopisy do obálky, převázal stužkou a na chvíli zaváhal. Pak chvatně nadepsal Moja bieda! Ano, můj smutek, můj veliký životní smutek! A přiložil k obálce suchou opadající růži. Růži pro Fryderyka!" Autor novely si některá fakta přizpůsobil pro svou potřebu, ať už z důvodu neznalosti novější literatury, nebo pro potřebu dramaturgie díla. Jaroslav Simonides ve svém doslovu k Růži pro Fryderyka upozorňuje, že "rodina Wodzińských byla od začátku - ne tedy až po slavné "černé hodince" v Drážďanech, proti sňatku Marie a Fryderyka. Jakou roli v tom odehrál Mariin otec, Wincenty Wodzińsky, také již se asi nikdy nedovíme, ačkoli podle jiného cyklu legend byl to právě on, kdo se celou autoritou hlavy rodiny proti sňatku postavil." Jak jsme již uvedli na jiném místě příspěvku, není prokázáno, že to byl Mariin otec, kdo stál zásadně proti sňatku obou mladých lidí, proti tomuto záměru se stavěl rozhodně jeho bratr Maciej, který na něj mohl mít vliv, a přispěly k tomu i další nepříznivé okolnosti. Vladislav Mareš nechal hraběte Wodzińského vstoupit i do svého díla jako hlavu rodiny už v Mariánských Lázních, kde však onoho památného roku 1836 nebyl, "aby do lázeňské pohody vnesl bolestný tón příštího rozchodu obou mladých zamilovaných". Jak si také povšiml poučený autor doslovu, další básnickou licencí autora Růže pro Fryderyka je pobyt Felixe Mendelssohna-Bartholdyho v Mariánských Lázních během Chopinova pobytu: "Felixova sestra Rebecca skutečně v lázních byla, ovšem již provdaná za profesora Dirichleta." Spolu s polonistou Simonidesem na novelce oceňujeme i Marešovy znalosti Mariánských Lázní i jejich okolí v první polovině minulého století. Dá se říci, že je Vladislav Mareš umí v naraci díla nenásilně předvést. Údajně vznikly i další části Marešovy "dobové fresky", věnované Chopinovým pobytům v Praze, v Karlových Varech, na Děčíně a v Teplicích. "Příběhy jsou již napsány, čekají na svého objevitele" - těmito slovy zakončuje svou rozpravu Jaroslav Simonides. A skutečně posmrtně vyšel Marešův biografický román Brilantní valčík, Návštěvy Fryderyka Chopina v Čechách (2000). Není vyloučeno, že některé další texty zůstaly v pozůstalosti prozaika, jenž jevil živý zájem i o další osobnosti světa hudby. V Marešově románu (nebo snad "tetrameronu" - souboru tří novel?) byla jako první část přetištěna Růže pro Fryderyka (1836), následuje Pražský mazurek (1829) a konečně Valse brillante (1835). Již z datace v titulech jednotlivých novel (nemluvě o jejich obsahu) je patrné, že kniha měla být jinak sestavena. Podle našeho názoru by knihu měly otevírat první návštěvy Chopina v Čechách, tedy část Pražský mazurek, poté měl následovat Valse brillante, teprve na závěr Růže pro Fryderyka, která svým časovým rámcem dokonce přesahuje až do doby skladatelova pobytu na Mallorce, k němuž došlo dva roky po té, kdy se Fryderyk v Mariánských Lázních setkal s Wodzińskými. Nejde jen o chronologické a prostorové zařazení zobrazených událostí, ale i o syžet, který mohl z hlediska kauzálních souvislostí gradovat až do onoho proslulého klavíristova zoufalého zvolání ze zklamané lásky - "Moje hoře!", jímž nadepsal svazek dopisů s Marií Wodzińskou. Na rozdíl od Růže pro Fryderyka nebyla Marešova licentia poetica v dalších dvou novelách tak výrazná. V Pražském mazurku vzbuzuje jistou pochybnost přítomnost Ignaze Shuppanzigha a Carla Czernyho při Chopinově rozloučení s přáteli a známými ve Vídni před jeho odjezdem do Prahy. Přestože Chopin tohoto slavného vídeňského klavíristu, pedagoga a skladatele nepochybně osobně znal, blíže skutečnosti je, že se Chopin sám zašel s Haslingerem, Schuppanzighem a Czernym požehnat. Mareš kupodivu opomíjí skutečnost, že ve Vídni se Chopin setkal i s hrabětem Mořicem Lichnovským, jenž byl Beethovenovým důvěrným přítelem. Jeho bratr, kníže Karel Alois Lichnovský, patřil k nejvýraznějším skladatelovým mecenášům a dvakrát jej hostil na svém zámku v Hradci nad Moravicí; Beethovenův vztah k českým zemím byl zjevný, ale setkání Chopina s Lichnovským nemuselo být předmětem spisovatelovy pozornosti a zobrazení této situace se proto nestalo součástí autorova uměleckého záměru. Kromě toho Mareš chybně uvádí datum Chopinova příjezdu do Prahy: "Bylo po poledni 22. srpna, když spěšný vůz z Vídně dorazil za velkého kodrcání a otřásání do Prahy." Ve skutečnosti přijel o den dříve - 21. srpna, o svém příjezdu informoval rodinu dopisem datovaným 22. srpna. Mareš mohl být zmýlen již Holzknechtem, jenž ve své práci Chopin v obrozenecké Praze 1829 uvádí, že Chopin poslal rodině dopis datovaný 23. srpna 1829 a o něco dále, že skladatel přijel spěšným poštovním vozem z Vídně do Prahy 22. srpna 1829. Chopin cestoval z Vídně do Prahy podle vlastních slov dvě noci a jeden den. Vladislav Mareš v Chopinově vnitřním trpkém monologu, který v něm vyvolalo blahosklonné Klengelovo jednání s ním jako s malým žáčkem během návštěvy u Pixise, také sugeruje, že klavíristovi varšavští učitelé "Živný, Elsner, Würfel mají kořeny právě zde, v Čechách". To platí jistě o Vojtěchu Živném i Václavu Vilému Würfelovi, ale neplatí to již o Józefu Elsnerovi. Za zmínku by snad stála i skutečnost, že Chopin ve svých osmi letech na svém prvním veřejném koncertu 14. 2. 1818 přednesl Koncert e moll českého skladatele Vojtěcha Jírovce. K pozoruhodným dramaturgickým postupům v ději románu patří i Chopinovo údajné setkání s matkou tříletého Miroslava Tyrše a zejména s chlapcem samým, jenž se narodil na zámku v Děčíně jako syn zámeckého lékaře nebo příběh v příběhu - pianistovo vymyšlené setkání s Mozartovým synem Franzem Xaverem Wolfgangem Mozartem, s nímž se v hotelu U Zlaté růže o několik týdnů minul. (Známe příjezd Mozartova syna, nevíme již, kdy přesně z lázní odjel.) Vladislav Mareš projevuje dobrou obeznámenost s českými chopiniany i se skladatelovou korespondencí, kterou v části Valse Brillante doplňuje i o materiály z thunovského archivu v Děčíně (mj. citáty z deníku komtesy Anny). Kromě znalosti s archiválií a literatury, především hudebně historické, prozrazuje i schopnost charakterizace postav, plastického vykreslení dobových reálií a umného stavění historických kulis příběhu - jakoby celou řadu míst nejprve osobně navštívil (to jistě nelze vyloučit) a pak výborně popsal, což přispívá k Marešově cti i jako autora literatury faktu. Ponechme na závěr našeho příspěvku bez komentáře snad podložený názor překladatele, polonisty Jaroslava Simonidese na literární ohlasy osobnosti a tvorby polského skladatele: "Kromě Polska, umělcovy vlasti, v žádné jiné evropské zemi, kde Chopin pobýval, nevzniklo tolik uměleckých děl inspirovaných osudy geniálního skladatele. A je to zárukou, že toto téma, nejen velké, ale i vděčné, bude se v naší vlasti dále rozvíjet a vzkvétat." Dodejme, že mnohé z českých chopinian vyšly jen bibliofilsky a zasloužily by si reprezentativnější vydání ve větším nákladu a s paralelním polským překladem, jehož se zatím dočkala pouze sbírka básnických epištol Karly Erbové (za překlad by stály Bednářovy, Karenovy a Pávkovy chopinovsky laděné sbírky veršů), vydaná ovšem na české půdě, zatímco v Polsku, pokud je nám známo, zůstala prakticky neznámá, jelikož tam nebyla distribuována a tím pádem zůstala v polských literárních časopisech nerecenzována, zájemci o poezii nečtena. (Z technických důvodů nebylo možné uvést poměrně obsáhlý poznámkový aparát včetně početných odkazů na prameny a literaturu. Celá studie vyšla tiskem ve sborníku příspěvků z literárněvědné konference "Evropská dimenze české a polské literatury - Europejski wymiar literatury czeskiej i polskiej", konané v Opavě ve dnech 10. - 11. 11. 2010 (sborník vyšel v Opavě v r. 2011), a poté také v polském časopise Porównania, 2011, č. 9, s. 154-170, který vychází na Univerzitě Adama Mickiewicze v Poznani.) P.S. Zvláštní poděkování náleží paní Růženě Knedlíkové za zprostředkování materiálů z archivu Domu Fryderyka Chopina v Mariánských Lázních. Copyright, 2012, by Libor Martinek

Prohlížet fotogalerii »

Libor Martinek: Fryderyk Chopin v české literatuře - 1. část

Libor Martinek: Fryderyk Chopin v české literatuře - 1. část

Fryderyk Chopin v české literatuře Motto: "Chopin není jen virtuóz, je také básník, dokáže nám předávat poezii, která žije v jeho duši. Je také skladatelem a nic se nevyrovná radosti, jakou nám dává, když usedne ke klavíru a improvizuje. Není ani Polák, ani Francouz, ani Němec; pochází z kraje Mozarta, Raffaela, Goetha: jeho skutečnou vlastí je kouzelné království poezie." (Heinrich Heine) Osobnost polského romantického skladatele Fryderyka Chopina, jehož dvousté výročí narození jsme si připomněli v roce 2010, vzbuzovala zájem nejen muzikologů, historiků, životopisců a dalších odborníků, ale také spisovatelů jak v Polsku, tak ve světě. Byli to již jak jeho vrstevníci, vzpomeňme Cypriana Kamila Norwida, jenž napsal poemu Chopinův klavír, inspirovanou skutečnou událostí roku 1863 ve Varšavě, kdy ruští vojáci vyhodili Chopinův nástroj z okna, tak autoři mnohem mladší. Ostatně Chopin sám jevil zájem o literaturu a soudobé umění vůbec, k jeho nejvýznamnějším přátelům patřili skladatelé Hector Berlioz a Ferenc Liszt, malíř Eugéne Delacroix, básník Heinrich Heine nebo prozaik Honoré de Balzac. S emancipovanou spisovatelkou George Sand také nějakou dobu žil, později se tento vztah stal námětem k četným literárním ztvárněním. Hned v úvodu našeho příspěvku je třeba připomenout skutečnost, že Chopin během svého života navštívil české země celkem čtyřikrát, pobýval v Praze, v Teplicích, ale šťastné chvíle prožil zejména v Karlových Varech, kam přijel za svou rodinou v roce 1835, a o rok později v Mariánských Lázních, aby navštívil rodinu Wodzińských. Několik českých spisovatelů se věnovalo beletrizaci nebo odbornému historickému zpracování těchto pobytů. V Praze se poprvé objevil se skupinou svých přátel při cestě z Vídně do Drážďan v roce 1829, ubytoval se v hotelu U Černého koně v místě dnešní České národní banky, kde je také umístěna Chopinova pamětní deska. Po příjezdu 21. srpna chtěl hned po obědě navštívit Václava Hanku v Muzeu Království českého, ale zdržel se prohlídkou katedrály sv. Víta, kde ho zaujal náhrobek Jana Nepomuckého a kaple sv. Václava. Prahu shlédl z hradního návrší a popsal ji v dopise rodičům: "W ogóle miasto piękne, jak z zamkowej góry widać; wielkie, stare i niegdyś zamożne." ("Město je celkem pěkné, jak je z hradního nádvoří vidět, velké, starobylé, kdysi bohaté.") Archiváře muzea v úřadě zmeškal. Hanku posléze našel spolu s přáteli, juristou Ignacym Maciejowským a medikem Alfonsem Brandtem. Hanka znal osobně Chopinova kmotra, profesora politické ekonomie na varšavské univerzitě Fryderyka Skarbka. Maciejowski měl pro Hanku doporučující dopis a odvděčil se básní, kterou Chopin zhudebnil jako Mazur G dur v lydickém modu. Objevitele údajně starobylého Rukopisu královédvorského mohla tato báseň potěšit, protože je v ní oslavován jako ten, jenž "bratrského lidu písně / vyrval z časů zhoubné plísně", tedy za objev Rukopisu a za buditelskou činnost; báseň končí česko-polskou zdravicí: "Syna zdraví české země / nadviselských Slovan plémě". Mazur byl vepsán do pamětní knihy, kam Brandt ještě dopsal dvojverší z Konrada Wallenroda Adama Mickiewicze, jehož vpis do památníku jim Hanka ukázal. Na druhou návštěvu se pak Chopin vypravil sám. Patřila mannheimskému rodáku Friedrichu Wilhelmu Pixisovi, jenž po uměleckých cestách Evropou zakotvil v Praze, kde na hudební konzervatoři založil houslové oddělení. Pixisovým žákem byl i slavný český houslista Josef Slavík, jehož Chopin poznal ve Vídni. Chopinovým učitelem klavíru ve Varšavě byl Čech Vojtěch Živný, rodák ze Mšena u Mělníka, jeho druhý učitel hry na klavír a varhany Václav Vilém Würfel, jenž Chopina učil technice klavírního stylu brillant, se narodil v českých Plaňanech (poblíž Kolína). Také ředitel varšavské konzervatoře, ze Slezska pocházející Polák Josef Elsner znal české kulturní poměry, jelikož působil po určitou dobu v Brně. Chopin byl díky Elsnerovým doporučujícím dopisům během svého pobytu ve Vídni v roce 1829 představen českému skladateli Vojtěchu Jírovcovi a rakouskému klavírnímu pedagogovi Carlu Czernymu . Chopin podle pověsti věnoval v Dušníkách dva koncerty ve prospěch sirotků po českém dělníkovi - kováři z nedaleké dílny. Kdežto Kazimierz Maciąg na základě studia archiválií dospěl k názoru, že nešlo o proletáře, ale pravděpodobně o lázeňského hosta českého původu, po jehož náhlém úmrtí nezbyly vdově s dětmi a služebnictvem peníze na návrat domů. Koncerty se v roce 1826 nepochybně uskutečnily, umělecky byly úspěšné, ale zdali pomohly vdově, aby se vyrovnala s obtížnou finanční situací, v tom se prameny rozcházejí. Vraťme se však do Prahy, kde Chopin během návštěvy u Pixise projevil přání seznámit se s drážďanským skladatelem Augustem Klengelem, jenž tou dobou pobýval v Praze. Autor Kánonů a fug ve všech durových a mollových tóninách se vskutku toho dne dostavil a své klavírní umění předváděl dvě hodiny, aniž by ho napadlo vybídnout mladého Poláka, aby také něco zahrál. Nicméně od Klengela, jenž se těšit určité lokální proslulosti, dostal doporučující dopis pro Drážďany, který se Fryderykovi nepochybně hodil při jeho další zastávce v Sasku. Chopin ostatně v Praze ani nemínil koncertovat, když si toto provinční město habsburské monarchie dovolilo před ním zkritizovat Paganiniho vystoupení, a celkově byl zdejší předsmetanovský hudební život značně konzervativní. Na cestě z Prahy Chopin navštívil Teplice, kde se setkal se svým přítelem Ludvíkem Lempickým a zavítal také na zámek hraběte Clary-Aldringena; z této návštěvy se zachoval dopis o jeho hře ve společnosti i záznam v deníku Eufemie Claryové. Teplice v Čechách, přezdívané Malá Paříž, poté navštívil ještě jednou roku 1835 při cestě z Karlových Varů do Děčína. Podruhé si Chopin v Praze krátce odpočinul na cestě z Varšavy do Vídně opět v hotelu U Černého koně 20. a 21. listopadu 1830. V roce 1835 přijela Chopinova rodina do tehdejšího Karlsbadu, což bylo příležitostí k setkání s Fryderykem, tehdy již z vlastní vůle polským emigrantem, na půdě pro Poláky neutrální. Rodiče se sestrami byli ubytováni v hotelu U Zlaté růže, společně zde všichni strávili tři týdny. Chopin pak s rodinou odjel do Děčína na pozvání hraběte Thuna-Hohensteina, jehož děti vyučoval v Paříži, a do deníku jeho dcery vepsal Velký brilantní valčík As dur Op. 34, č. 1 "Děčínský". Odtud se po smutném loučení s blízkými odebral do Drážďan. Nevelká náhoda tomu chtěla, aby se tam setkal s rodinou Wodzińských, kterou již znal z Varšavy; synové Wodzińských byli chovanci penzionátu Chopinova otce Mikołaje (Nicolase). Wodzińští s výjimkou otce, jenž spravoval rozsáhlé statky v Polsku, pobývali několik let v Ženevě, odkud se vraceli do vlasti přes Drážďany, kde tehdy žila početná polská kolonie. Za pět let od doby, kdy je Fryderyk viděl naposledy, starší ze tří dcer, Marie Wodzińská, vyzrála v dívku, která se ve svých šestnácti letech projevovala jako obdařená několikerým uměleckým talentem. O rok později, v létě roku 1836, Teresa Wodzińská s dcerami Marií, Józefou a Tereniou i s vychovatelkou slečnou Malletovou přijely do tehdejšího Marienbadu. Ubytovaly se 9. července v penzionu později známém jako dům U Bílé labutě, kam za nimi Chopin přijel o třináct dní později (28. července) na návštěvu. Z té doby pochází i proslulý Mariin akvarel - Chopinův portrét. Společně zde strávili měsíc, pak odcestovali do Drážďan. Fryderyk prožil silné citové vzplanutí k nevšední dívce, snad zde došlo k tajným zásnubám, o nichž věděla Mariina matka Teresa. Vztah mladé dvojice zůstal z různých příčin, jejichž podrobný rozbor není našim cílem, nenaplněn. Chopinovo důležité milostné vzplanutí vyhaslo po dvou letech skladatelovy korespondence s Marií a její matkou Teresou, kterou uložil v balíčku vlastnoručně nadepsaném Moja bieda ("Moje hoře"). Později se vztah Fryderyka a Marie stal - dá se říci - vděčným tématem řady literárních zpracování. Kromě Eleonory Ziemięcké, která v létě roku 1836 rovněž pobývala v Marienbadu a jíž vděčíme za přepjaté vyprávění o společných plánech a snech obou mladých lidí, i pro další polské i české spisovatele, k jejichž dílům se ještě vrátíme. Zůstaňme zatím v prostoru Mariánských Lázní, kde byla 5. května 1957 na domu U Bílé labutě odhalena pamětní deska. Ve stejný den, kdy zde byl Dům Fryderyka Chopina otevřen a zpřístupněn veřejnosti, byla na něm odhalena pamětní deska na návrh sochaře Antonína Kuchaře a s českým nápisem: "Zde žil 1836 Fryderyk Chopin, tvůrce polské národní hudby." U příležitosti otevření Památníku Fryderyka Chopina v roce 1960 (muzeum je jediné toho druhu mimo území Polska) byl změněn název domu U Bílé labutě na Dům Fryderyka Chopina; v budově je umístěn také archiv, studijní knihovna a fonotéka. Památky na Chopinův pobyt v Čechách jsou zčásti vystaveny jako trvalé exponáty (v hudební síni jsou umístěny grafiky a bibliofilské tisky předních českých umělců na chopinovské téma), zčásti obměňovány podle toho, co je aktuální v chopinovském dění. A právě v Mariánských Lázních jsou od roku 1960 organizovány Slavnostní dny Fryderyka Chopina, k nimž dala podnět Společnost Fryderyka Chopina, která zde vznikla o rok dříve. Za předsedu společnosti byl vybrán klavírista František Rauch, jeden z nejvýznamnějších českých klavírních interpretů Chopinovy hudby. Festival se koná každoročně ve třetím srpnovém týdnu. Specifikou Slavnostních dnů Fryderyka Chopina je od roku 1962 klavírní soutěž, která v roce 1995 přerostla ze soutěže národní v mezinárodní. Ve stejný den, kdy zde byl Dům Fryderyka Chopina otevřen a zpřístupněn veřejnosti, byla na něm odhalena pamětní deska. Další připomínkou na Chopina je pomník, tzv. Chopinův kámen v parku naproti společenskému domu Casino. Původně byl zhotoven roku 1930 jako památník německého minnesängra Waltera von der Vogelheide. Na balvanu, jenž byl odhalen v roce 1947 rekonstruován, je medailon Chopinovy hlavy, dílo akademického sochaře Karla Otáhala z roku 1960, u příležitosti 150. výročí narození, a obnoven v roce 1989. Po Chopinovi je pojmenována jedna z ulic v centru lázní a také základní umělecká škola, na jejíž budově je od 26. 8. 1978 umístěna památeční tabule s Chopinovým portrétem od Vítězslava Eibla. * * * Kromě životopisných, topografických, literárně-hudebních kontextů bychom se mohli zmínit dokonce o technických zajímavostech (na trase Varšava - Vídeň je provozován mezinárodní rychlík R 407 Chopin), ale naší cílem není podat jejich vyčerpávající přehled. Výzkum interdisciplinárních vztahů podmíněných životem a dobou tohoto polského romantika chceme nejprve zaměřit na vztah hudby a řeči ve skladatelově díle. A to přesto, že se Chopin věnoval hudbě absolutní, tedy beze slov, na rozdíl od Ference Liszta nebyl ani tvůrcem hudby programní, sledující mimohudební, nejčastěji literární inspiraci. Ze specifických kooperací systémů řeči a hudby (a zejména ovšem umělecké slovesnosti jako realizace semiózy jazyka) pozorujeme modus vztahu hudby a řeči v Chopinově díle již na jeho etudách. Z kulturněhistorických úvah muzikologa Jeana-Jacquese Eigeldingera přebíráme tezi, že pro Chopina stejně jako pro většinu romantiků je hudba jazykem. Hudba prostřednictvím zvukové organizace směřuje k vyjádření světa myšlenek, afektů a dojmů. Chopinovi byl zpěv alfou a omegou hudby, základem celé instrumentální praxe, přitom čím více se klavírní provedení inspirovalo vokálními metodami, tím více bylo přesvědčivé. Eigeldinger byl ve své době ovlivněn tzv. afektovou teorií, známou již z antiky a rozvinutou v barokní estetice, pro jejíž zastánce jsou hudební figury analogické s řečovými a hudba de facto napodobením řeči, přesněji řečeno jejího emocionálního rozměru. S nástupem romantismu a snahou autorů vyjádřit nikoli city, které mají všichni lidé společné, ale především vlastní individualitu, se afektová teorie dostává do krize. Objevují se dokonce extrémní názory, jejichž reprezentantem byl zejména Eduard Hanslick, že hudba je umění ryze formální, které je schopno prezentovat jen samo sebe. Zmíněnými názory bylo ovlivněno dělení hudby na tzv. absolutní hudbu, která rezignuje na jakékoli mimohudební sdělení, a hudbu programní. V programní hudbě se hudební forma ovšem podřizuje mimohudebnímu programu vyjádřenému hudebními prostředky, nikoli slovy. Hlavním útvarem je symfonická báseň (komponuje ji Ferenc Liszt a další). Tyto úvahy zároveň přiměly skladatele, kteří usilovali o to, aby jejich hudba přinášela nějaké poselství, vyjádřit své ideje slovy. To se ovšem netýká Chopina a v tomto smyslu nelze uvažovat o jakékoli programovosti jeho hudby. Jeho skladby nejsou programní ve smyslu přímého sdělení mimohudebního námětu, ale jsou výrazem atmosféry doby, výrazem vnitřního stavu skladatele. Intuitivní přesvědčení o schopnosti hudby označovat afekty bylo zpochybněno, nicméně ryze formalistické pojetí hudby je stále obtížně udržitelné. Prokázat významovost hudby v návaznosti na afektovou teorii usiluje například interpersonální hypotéza hudby vytvořená v 60. letech minulého století českými hudebními vědci a psychiatry. Vychází z psychologicko-psychiatrických teorií zdůrazňujících význam malé skupiny. Podle interpersonální hudební hypotézy hudba vyjadřuje proces naplňování autorových interpersonálních tendencí. Ferdinand Knobloch tvrdí, že "v hudbě existují obrazně vyjádřené interpersonální tendence a v jejich nezávislém poznávání je interindividuální shoda". Interpersonální hudební hypotéza je důležitá proto, že potvrzuje intuitivní přesvědčení o obsahovosti hudby. Chopin se jako skladatel inspiroval tvorbou svého krajana a také emigranta Adama Mickiewicze, jehož proslulé Balady a romance (1822) se staly jakýmsi manifestem polského romantismu. V polské literatuře se s umělou baladickou tvorbou setkáváme i dříve a nesmíme přitom zapomenout ani na polské lidové balady, teprve u Mickiewicze nabyl tento žánr výsostné umělecké formy. Chopinovi nešlo přímo o zhudebnění textu Mickiewiczových litevských balad, i když zhudebnil několik jeho písní, ale jeho 4 balady (g moll, 1835; F dur, 1839; As dur, 1841; f moll, 1842) mají jako jediné literární podklad a jsou podobně rozlehlé jako scherza. Se zmíněnou Mickiewiczovou sbírkou veršů se Chopin seznámil v roce 1827 a oba umělci v době svého pařížského pobytu k sobě chovali vzájemný respekt. Připomeňme, že němečtí básníci z 18. a 19. století zapisovali a parafrázovali lidové balady a ty se stávaly předlohou k hudebnímu zpracování raně romantických skladatelů, mj. Franze Schuberta nebo Carla Loeweho (podobně tomu bylo i v českých zemích, připomeňme Fibichovo zhudebnění Erbenových balad ze sbírky Kytice). Důležitou vlastností romantické balady, která přitahovala pozornost jak básníků, tak skladatelů, je prolínání epiky, lyriky a dramatiky, její často tragické vyústění, prvky strašidelnosti, konflikt přirozeného světa s nadpřirozeným, viditelného s neviditelným, živých bytostí s neživými - duchy a upíry. Za deset let poté, kdy vyšly Balady a romance, přisvojuje baladický charakter klavírní hudbě také Chopin. Bohdan Pociej se dokonce domnívá, že skladatel rozvíjí zvukovou naraci per analogiam k naraci slovní, básnické. Avšak musíme si uvědomit, že hudba přináší jiný (zvukově diferencovanější, funkčně nonjazykový) typ zvukové strukturnosti než slovesnost a slovesné umění. I přes minimální kooperaci se slovesností v hudbě absolutní si hudební struktura uchovává některé rysy vokálního projevu, takže je schopna vystupovat jako reprezentace literatury (potažmo řeči vůbec). Interakce hudby a slovesnosti má od počátku znakovou funkci, v případě struktury Chopinových balad jako primárně hudebních projevů je znakové odkazování k literatuře velmi volné. Pociej nicméně zastává názor, že Chopinova hudba ve svém pohybu, rytmu, melodii i harmonii je komponována tak, jako by o něčem vyprávěla, cosi předváděla a spřádala nějakou "fabuli". Chopinův modus baladického vyprávění v každé ze čtyř balad dostává jinou podobu a umožňuje pokaždé zachytit a popsat jejich romantickou formu. Romantická představivost se projevuje také v prodlouženém čase hudby, v nekonečné melodii. Chopinova skladatelská práce je dialektickou hrou mezi substanciální přesností a básnickou fantazií. Sféra hudby a hudebnosti se rozšiřuje, hlavním cílem skladatele je vytvoření nového typu básnicko-narativně-hudební formy balady. Pociej má dokonce za to, že Chopin je přímo tvůrcem romantické hudební balady. Polský muzikolog uvádí, že Chopinovy balady jsou rozvíjeny - každá jinak - na třech úrovních melodicko-harmonické narace: vstupní, která výmluvným gestem iniciuje akci; expozice a prvního provedení; expozice a druhého rozvinutí. Z toku hlavní narace jsou rozvíjeny rychlejší figurativní epizody. Hudební pohyb je v podstatě mírný, jen v některých okamžicích dramaticky zrychlený a zhušťující. Ve všech baladách je cítit taneční rytmus; tempo a rytmus evokují především valčík. Zejména čtvrtá balada f moll op. 52 je syntézou i vyvrcholením chopinovské baladičnosti a zároveň nejvyšším ovládnutím romantické formy v klavírní hře. Zmínili jsme se o tom, že Chopinovy balady měly mimohudební inspiraci díky Mickiewiczovým baladám. Z jiných hudebních forem přitahují pozornost preludia bohatostí řeči zvuků i jejich výrazem. Tato řeč, výslovnost, je specifickou vlastností Chopinova stylu a je třeba ji odlišit od obvyklé hudební výrazovosti či exprese. Projevuje se především v melodii a melodičnosti, libozvučnosti odvozované, tvořené a rozvíjené na způsob řeči v prvotním jazykovém a slovním významu. Nejde o to, že by snad hudba ve své melodičnosti řeč prostě následovala. Jak zdůrazňuje Pociej, k tak primitivním postupům by se Chopinův genius nikdy nesnížil. Skladatel neustále přetvářel určité vlastnosti slovesné řeči, jimiž nasycoval melodii. "Jaké vlastnosti lidské řeči Chopin přeměňuje na čistou řeč zvuků?" ptá se polský muzikolog. "Solidní a rozumějící interpret, pronikající do skladatelova záměru, je z preludií přečte bezchybně: něhu i ostrost řeči, její měkkost i tvrdost; vzrušení i klid; ponurost i klidnost řeči; tvrdošíjnou opakovatelnost; úspornost slov; nesmělost i smělost řeči; lehkost; sladkost; patos řeči." Pro Chopina typická melodická mluva se také projevuje dvěma způsoby - monologicky a dialogicky; tyto dva způsoby jsou ve vzájemném souladu, prostupují se. Chopinovská řeč zvuků je melodická par excellence a uskutečňuje se v médiu jeho harmonie, je tedy i harmonická. Často se vynořuje i ze složitých struktur, spleti figurací - Chopinova hudba tedy hovoří i svou klavírní fakturou. Bohdan Pociej se ještě zamýšlí nad jiným zajímavým jevem Chopinovy hudby - vytvářením či vyvoláváním obrazů při její recepci. To je samozřejmě vlastností snad každé hudební kompozice. Obecně lze o hudební obraznosti říci to, co napsal Jean-Paul Sartre po čerstvé návštěvě koncertu sedmé Beethovenovy symfonie v pařížském Châteletu 17. listopadu 1938 a co pak vyšlo v jeho knize L imaginaire (1980). "(...) obraznost není empirickou, doplňkovou schopností vědomí, ale celistvým vědomím v tom, jak vytváří skutečné." S tou výhradou, že fenomenologický vhled do otázky "přepínání" mezi sférou počitků (vjemů) a obraznosti nevnáší nijak zvlášť jasné světlo do neurčité hranice představivosti a reflexe. (Metafyzický statut obrazného vědomí má ve fenomenologii své aporie, analýza těchto protikladů rozhodně není cílem našeho příspěvku.) Krásné nepřebývá ve skutečnosti, ale v obraznosti, tvrdí Sartre. "A to platí i pro natolik abstraktní umění, jako je hudba. Krásné nejsou samy o sobě zvuky, které se linou z orchestru, ale symfonie jako taková, která leží mimo čas. Neleží mimo svět jako takový, ale mimo skutečný svět, leží ve světě představ", píše Ondřej Horký v obsáhlé kritice Sartrovy knihy. Sartrovo pojetí redukuje funkci uměleckého díla na funkci estetickou, která odpovídá obrazné funkci vědomí, pomíjí v něm složku pozorování a reflexe, proto nedokáže vysvětlit komplexnější stránky života. Po odbočce na téma hudební a obecně umělecké obraznosti se znovu vraťme k Chopinovi a k tématu obraznosti jeho hudby. V Chopinových preludiích substanciální a zásadně monochromatická zvuková struktura ze sebe vyzařuje bohatství potenciálních zvukových barev. Každé preludium, ať už dlouhé, kratší, či nejkratší, je naplněno quasi-vizuálností. Všechna na nás nějak působí, vyvolávají nějaké obrazy, které vedou ke srovnáním, dopověděním, interpretaci. Všechna vznikla jako fascinující výsledek romantické představivosti skladatele, která podle Bohdana Pocieje není (v etymologickém významu) ničím jiným než schopností tvoření, výsledkem evokace pomocí zvuku a zvukové struktury obrazů, působících podobně jako ty, které vytvořil malíř nebo divadelní inscenace. * * * Také obráceně můžeme sledovat v tvorbě spisovatelů, kteří se inspirovali hudbou, prvky hudebnosti. Problematika tematizace hudby v literatuře je značně složitá, proto považujeme za nutné předem vymezit alespoň rámcově metodologické pole výzkumu. Vztah hudby a literárního díla zkoumáme na úrovni souboru určitých vlastností literárního textu. Ty můžeme shrnout do tří kategorií, z nichž první tvoří všechny projevy z oblasti hláskové instrumentace a prozódie, druhá se omezuje na rovinu tematizace hudby, způsobů prezentace aspektů hudebního díla v literárním díle a prezentace hudby v přirozeném stavu, konečně třetí se týká interpretace forem a hudebních technik v literárním díle. Interpretační strategie je podmíněna estetickým vědomím badatele. Chceme-li tedy zkoumat, jak se chopinovské inspirace projevovaly v literární tvorbě spisovatelů, nutně se dotkneme i těchto otázek. Co se týče polských spisovatelů - s vědomím, že Chopin svým osudem a tvorbou inspiroval i další autory z různých zemí - kromě rozličných literárních imponderabilií, které se nashromáždily v průběhu dvou set let, najdeme chopinovská témata a motivy na všech estetických a žánrových úrovních literární tvorby, od literatury populární, přes texty z pomezí literatury a odborných či populárněvědných prací až po literaturu výsostně uměleckou čili prozaickou beletristiku, drama a poezii, přičemž badatelé jako Kazimierz Maciąg v tomto případě hovoří o "poetickém překladu" Chopinových děl do literárního jazyka. I v rámci zmíněných literárních druhů můžeme dále rozlišovat podle žánrů, v nichž se chopinovská tematika a motivika naplňovala - biografické romány, novely, povídky, paradokumentární příběhy, memoáry, díla pro děti a mládež atd. Svými díly je reprezentují jak spisovatelé stále známí, např. Jerzy Broszkiewicz, Stanisław Grochowiak, Jan Lechoń, Teofil Lenartowicz, Adolf Nowaczyński, Władysław Reymont, Leopold Staff, Kornel Ujejski, Kazimierz Wierzyński, tak autoři už téměř nebo zcela zapomenutí jako Marian Gawalewicz, Jan Adolf Hertz, Józef Mirski nebo Stanisław Wotowski. Od poloviny 19. století do současnosti sledujeme vytváření chopinovské legendy. Skladatel je postupně vystihován jako kněz umění, prorok, génius, vtělení Orfea, Pygmaliona, Perikla (u Norwida), jako nadšený vlastenec a spolutvůrce polského romantismu (podle Stanisława Tarnowského) nebo mesiáš nesoucí na svých bedrech velké národní neštěstí, které "přetvářel v hudbu" (charakteristika Stanisława Przybyszewského). Chopin je představován podle panujících literárních směrů či mód, ale i z hlediska zaměření literárního díla na určité čtenářské kruhy jako sentimentální milenec či mladopolský umělec okouzlený venkovem. V meziválečném období je Chopin předváděn jako člověk bolestně prožívající existenciální problémy (v novele Kurgast marienbadzki Marie Kuncewiczové), účastník zcela všedního života (Léto v Nohant Jarosława Iwaszkiewicze), výjimečně je zobrazen jako humorná postava (v pastorálce Antoniho Słonimského). Za okupace se skladatelova osoba a dílo stávají kvintesencí vlasti, jejích krás, tradice a celé národní kultury. V poválečném období je stavěn do popředí ideál "Chopina-člověka", v próze se objevují realistické popisy jeho nemoci (u Kazimierze Brandyse), umělcova smrt přestává být patetická a láska romantická. V dramatu Janusze Krasińského "Milenci z kláštera Valdemosa"(Kochankowie z klasztoru Valdemosa) je ukázán erotický aspekt vztahu Fryderyka s George Sand. V divadelní hře Andrzeje Pytlaka "Chopinova soutěž" (Konkurs Chopinowski) se hudba dostává do pozadí, aby udělala místo popisu rivality mladých klavíristů, poměrů mezi studenty, jejich profesory a porotci klavírních soutěží. V básnickém cyklu Romana Brandstaettera je skladatel "klubkem protikladů" a v básni kněze Jana Twardowského tvůrcem univerzální hudby - ta je předpokladem, aby mu byly odpuštěny hříchy, jichž se dopustil během svého krátkého, ale co do intimního soukromí složitého života. Než přejdeme k české literatuře, je třeba upozornit na skutečnost, že v České republice - především na Ostravsku a českém Těšínsku - žijí polsky píšící spisovatelé, hlásící se k polské národnosti. Ani jim nebyl život Fryderyka Chopina a jeho umělecký odkaz cizí, jak o tom svědčí básně "Návštěva" (Odwiedziny) a "Chvála života"(Pochwała życia) Henryka Jasiczka, "Mariánské Lázně" (Marienbad) Władysława Sikory, "Chopinův dům" (Dom Chopina) a "Mariánské Lázně" (Marienbad) Wilhelma Przeczka, zatímco fantaskní próza Marienbad (1995; č. Marienbad a jiné povídky, vyšlo jako příloha časopisu Tvar) Wiesława Adama Bergera souvisí s tématem Chopin v Mariánských Lázních jen volně. Z literárních druhů chceme věnovat pozornost próze a poezii, případně některým dokumentárním či paradokumentárním žánrům. Nemáme informaci o tom, že by některý český dramatik učinil Fryderyka Chopina hrdinou své hry nebo ho nechal vystoupit jen v epizodní roli, případně se inspiroval chopinovskou tematikou. Není naším cílem a ani v našich silách představit všechna chopiniana českých autorů, soustředíme se jen na ta umělecky nejvýznamnější nebo jinak pozoruhodná. K paradokumentárním textům vydaným na české půdě a týkajícím se Chopina patří textová koláž Osvalda Klappera Chopin v Čechách 1835 (1975) vydaná u příležitosti 140. výročí skladatelova narození. Jak je patrné z letopočtu umístěného v názvu díla, jeho obsah se týká Chopinova pobytu v Karlových Varech a Děčíně. Známý výtvarník a grafik, jenž je také autorem chopinovských karikatur, do ní umístil úryvky ze slovenského vydání knihy Chopin (1973) Jarosława Iwaszkiewicze, z dopisů skladatelova otce Mikołaje Chopina jeho zeti Konstantymu Jędrzejewiczovi z Karlových Varů (datovaný 16. srpna 1835) a rodině do Varšavy (ze stejného dne), z dopisu Fryderyka Chopina rodině z Edinburghu (19. srpna 1848) i část Valčíku As dur, který skladatel zkomponoval na zámku Thuna-Hohensteina v Děčíně a dedikoval jeho dceři Josefě (15. září 1835). Zůstaneme-li u knižně vydané korespondence, Jaroslav Simonides přeložil z francouzského originálu proslulý dopis George Sand jejímu i Chopinovu důvěrnému příteli Wojciechu Grzymałovi (z konce května 1838) pod titulem Psaní o lásce (1983). Významné epistolografické doplnění do českých chopinian přinesl svazek Milostná sonáta – G. Sand a F. Chopin v dopisech (1989), jehož editorkou i překladatelkou byla Milena Tomášková. Pokud jde o edice poezie s chopinovskou tematikou, výběr z básní českých a polských autorů o Chopinovi v Mariánských Lázních Zde zní ozvěna jeho tónů (1983) sestavil a připravil k vydání také Osvald Klapper. Najdeme v něm básně Františka Kropáče (Improvizace v Mariánských Lázních), Oldřicha Zemka (Maria), Jiřího Karena (Chopin v Mariánských Lázních s podtitulem Maria Wodzińská), Kamila Bednáře (úryvek z poemy Chopin v Mariánských Lázních) a také překlady z polské poezie - výňatek z Chopinova klavíru Cypriana Norwida v překladu Jana Pilaře a báseň Chopinova polonéza Marie Konopnické v translaci Olgy Neveršilové; báseň Konopnické je významná také tím, že ji autorka vepsala do pamětní knihy v den odhalení pamětní desky na Chopinově domě v Mariánských Lázních 31. července 1902. Zmíněná báseň Oldřicha Zemka (1893-1967) Maria vyšla nejprve v knižně vydaném cyklu básní Chopinovské akordy (1967). Jde o verše značně průměrné hodnoty, zajímavé jedině tím, že autor se zřejmě poctivě a značně podrobně seznámil s některým Chopinovým životopisem. V básni Varšava padla lyrický hrdina vzpomíná na své učitele Živného a Elsnera bezprostředně po prohraném proticarském povstání, které začalo v listopadu roku 1830 a skončilo neúspěchem v září 1831. O porážce povstání se Chopin dozvěděl ve Stuttgartu během své cesty z Vídně do Paříže, kam přijel koncem září 1831. Chopin podle legendy odešel do ciziny 2. listopadu 1830 s prstí rodné země ve stříbrném poháru a s prstenem darovaným Konstantinou Gładkowskou. V Zemkově básni si skladatel klade trýznivou otázku po osudu své rodiny i slečny Konstantiny: "Kam poděla se Konstantina? / Či zapomněla na mne už? / Možná, že leží na hřbitově, / že její píseň mi už nezazvučí. / Ta myšlenka mé srdce trýzní, mučí." O vztahu mladého Fryderyka s Konstantinou, o několik měsíců od něj mladší studentkou varšavské konzervatoře, nemáme mnoho zpráv také proto, že Gładkowská po čase zničila Chopinovy dopisy, ba i jeho portrét, ale do konce života ochraňovala prsten, který jí věnoval. Víme také, že Konstantina Gładkowská vystoupila v koncertu na rozloučenou před Chopinovým odjezdem ze země v říjnu 1830 a skladatel její vystoupení ve "stuttgartském deníku" oceňoval velmi vysoko. Gładkowská také napsala dvě třinácti- a jedenáctislabičná čtyřverší do Chopinova alba, ale přesto se zdá, že city, kterými mladý umělec obdařil nadanou vokalistku, byly jednostranné. Patnáct měsíců po odjezdu skladatele se Gładkowská provdala za Józefa Grabowského. V polské literatuře se první zmínky o lásce Chopina ke Gładkowské začaly objevovat poměrně pozdě, až v 70. a 80. letech 19. století, kdy se objevily možnosti přístupu ke skladatelově korespondenci. Životopisce vedl k určité diskrétnosti fakt, že Konstancja Grabowská z Gładkowských žila až do roku 1889. Beletrizace jejich vztahu se nesla v sentimentálně barvotiskovém tónu. V Zemkově básni jednoduše nazvané Konstantina je výstižně charakterizován vztah obou mladých lidí, byť poněkud neumělým básnickým jazykem, zatímco fakta tu nejsou podřízena výrazné básnické licenci, ač na to má autor právo. V souvislosti s Fryderykovým vztahem k této dívce - v korespondenci příteli Tytusi Woyciechowskému nazývané "ideálem" - zaujme na básni i chopinovský hudební motiv: "V samotě pokoje za svítání / vyjádřil v Koncertu e moll / adagiem tajné lásky bol." Konstantinou je inspirováno také larghetto tohoto koncertu, které Chopin zkomponoval dříve než adagio už v květnu 1830. Kromě toho najdeme ve sbírce báseň Chopin a Slavík, která se vrací k přátelství slavného Poláka a nadaného českého houslisty Josefa Slavíka. Báseň Dva tvůrci je věnována Mickiewiczovi. V Mallorce a George Sand se Zemek vrací k milostnému vztahu obou umělců, francouzskou spisovatelku staví v pointě básně do nepříliš příznivého světla: "Muž, který uvěřil jí zcela, / zaplatil omyl příliš draze", zatímco v Mallorce se pouští do otázek recepce Preludií, která Chopin složil na ostrově "divné krásy", "a když je vnímáme, / myslíme na klenoty / plností výrazu / jsou jedinečná, smělá / a procítěna jsou / až do poslední noty". Ve zmíněné básni Maria, zobrazující Chopinův cit ke slečně Wodzińské, jež mu v Mariánských Lázních věnovala růži, kterou pak skladatel stále opatroval (tento symbol byl v české literatuře také několikrát využit), jsou autorovy znalosti již zastaralé. Verši "Pan Wodziński jen o bohatství snil: Ne! Moje dcera není pro šumaře!" je totiž označen dívčin otec Wincenty jako ten, kdo stál v cestě štěstí mladých lidí. Současné výzkumy podepřené studiem dobových listinných materiálů takovou domněnku nepotvrzují. Stejně tak je pouhou legendou improvizované vystoupení mladého Fryderyka v Sulechowě při cestě dostavníkem z Berlína do Varšavy, kterou Zemek zbásňuje ve verši Improvizace. Báseň Karlovarské intermezzo je jen skromným popisem Fryderykova setkání s rodinou ve světově proslulých lázních. Zemek si v básni Jane Stirlingová všímá také skutečnosti pozvání polského skladatele do Skotska, kde bydlel na zámku poblíž Glasgow u své dřívější žačky a velké obdivovatelky Jane Wilhelminy Stirlingové a její starší sestry, ovdovělé Katherine Erskineové. Stirlingová se prý chtěla za Chopina vdát, ale ten v předtuše, že již nebude dlouho živ, odmítl: "Letěla zvěst, že brzo bude svatba, / však Mistr cítil mrazivý dech smrti." Ohledně svatby kroužily nejspíš jen společenské klepy, které Mistr sarkasticky dementoval v dopise příteli Wojciechu Grzymałowi: "Za bardzo do mnie podobna ta, co nieżenata. Jakże się z sobą samym całować?"; "Ta, která není provdána, je mi příliš podobná. Jak líbat sám sebe?" Ještě jedné dámě, která sehrála důležitou roli v Chopinově životě, je ve sbírce věnována báseň "Delfína". Delfínu Potockou skladatel poznal v listopadu 1831 v pařížském salonu její matky Honoraty z Orłowských. Podle soudobých životopisců byla pověstná svým půvabem, který byl přirovnáván k harmonické kráse antických dívek, i mnohými milostnými románky, ale také obdařená hudebním, konkrétně pěveckým talentem. Chopina vždy přitahovaly ženy, které se vyjímaly svým uměleckým nadáním, ať už to byla zpěvačka Konstantina Gładkowská, výtvarně i hudebně nadaná Marie Wodzińská, nebo spisovatelka George Sand. Z doby skladatelova života nenajdeme zmínku o tom, že by Fryderyka s Delfínou spojovalo milostné pouto, byť si nemohl nepovšimnout její spanilosti, když ji vyučoval hře na klavír , a ona bývala častou návštěvnicí koncertů v jeho salonu. Z Chopinovy korespondence různým adresátům a jednoho dopisu hraběnce Potocké ani nic podobného nevyplývá. Virtuózovo známé prohlášení v dopise své rodině "Pani Delfina Potocka (którą wiecie, jak kocham)" - "Paní Delfina Potocká (o níž víte, jak ji miluji)" z dubna 1847 je třeba chápat jen jako výraz romantické citovosti. Oldřich Zemek vykreslil ve svém verši portrét Delfíny Potocké poměrně věrně podle dobových relací včetně reminiscencí na hraběnčinu krásu přirovnávanou k ideálu antických dívek a žen, oslavil i její přátelskou náklonnost až do konce Chopinova života: "Když trýzní přepadl / tě život nad Seinou, / tys jako domů šel / k té vlídné bráně blaha, / za kterou zářila / antickou tváří svou / a zpěvem jímala, / žes tiše vzdychl: "Drahá!" // Delfína byla z těch, / co chápali tvůj cíl, / tvou cestu k úspěchům / růžemi ověnčila / a tys jí klavírní / svůj koncert zasvětil. / A když jsi umíral, / u tvého lože stála." Kvůli přesnosti musíme poznamenat, že hraběnka Potocká navštívila Chopina den před jeho smrtí a jelikož umírající zatoužil uslyšet její zpěv, doprovázejíc se sama na klavír zazpívala tři melodie Belliniho a Rossiniho (co do zmíněného repertoáru se dobová svědectví různí). Zatímco večer 16. října 1849, kdy skladatel vydechl naposledy, stáli u jeho lože zcela jistě jeho sestra Ludwika Jędrzejewiczová, Marcelina Czartoryská a dcera George Sand Solange Clésingerová. (Podle jiných pramenů ještě některé další osoby.) Sbírka veršů Chopinovské akordy je zakončena básní Věrný druh, jímž Zemek mínil Chopinova přítele, francouzského malíře Delacroixe, autora slavného skladatelova portrétu z roku 1838. Věhlasný malíř šel spolu s několika dalšími Chopinovými přáteli vedle jeho rakve v pohřebním průvodu na hřbitov Piére-Lachaise. Z tiráže k Chopinovským akordům se dozvídáme, že sbírka byla vydána jako příležitostný tisk k literárně-hudebnímu pořadu, ve kterém účinkovali Milan Friedl a Vladimír Topinka. Nedozvídáme se, kdy a kde bylo toto pásmo veršů uvedeno. Nicméně z básnických ohlasů na Chopinův pobyt v Čechách se nám tato kolekce básní jeví jako nejméně povedená, její autor v tématu poučený, ale málo talentovaný jako básník, neobratný jak v oblasti formy (nezřídka banální rýmy, klopýtavý rytmus verše), tak i jazyka (otřelá vyjádření, spousta banalit a frází), jak je dostatečně patrné i z citovaných ukázek. U setkání Chopina se slečnou Wodzińskou v Mariánských Lázních zůstává Kamil Bednář (1912-1972) ve sbírce Chopin v Mariánských Lázních (1961). Bednář ji napsal už jako zkušený básník, jehož prvotina Kámen v dlažbě vyšla v roce 1937 v edici První knížky pod patronací Františka Halase. Pak se Bednář zapsal do dějin české literatury nejen řadou kvalitních sbírek veršů, ale i svým esejem z roku 1940 Slovo k mladým, v němž hlásal návrat k "věčným hodnotám" a vystoupil s koncepcí "nahého člověka" vyvázaného ze společenských vztahů, jenž měl být dominantním předmětem umění. Bednář v roce 1947 založil skupinu Ohnice, nazvanou podle sbírky básní Jiřího Ortena, kromě toho proslul jako překladatel z evropských jazyků, především objevným přetlumočením amerického básníka Robinsona Jefferse. V 60. letech minulého století, kdy cyklus vznikl, se básníkův pohled objektivizoval v důsledku pronikání epických prvků. Přesto v úsilí o věcnou civilní poezii zůstal básníkovou charakteristickou polohou patetický lyrismus. Z doslovu Jaroslava Simonidese k Bednářově sbírce Fryderyk a Marianna (Chopin v Mariánských Lázních) vydané v roce 1981 se dozvídáme, že chopinovská tematika nebyla básníkovi neznámá. "Překládal verše citované v chopinovské monografii Jarosława Iwaszkiewicze a s jeho básnickou spoluprací vyšly i Chopinovy listy rodině a přátelům. V této knize ho zvlášť zaujala kapitola o vztahu polského skladatele k Čechám. Prostudoval si známá fakta a po několikaměsíčním hledání cesty ke ztvárnění syžetu napsal pak - už ve velmi krátké době - cyklus Chopin v Mariánských Lázních." Simonides se vyjadřuje i ke genezi posmrtně vydané sbírky, jelikož titul "naznačoval, že se jedná o část básnického cyklu. Můžeme předpokládat, že volným pokračováním mělo být vylíčení Chopinova setkání s rodiči v Karlových Varech, poslední v životě všech; vznik valčíku As dur op. 34 č. 1 na Děčíně; snad i Pražský chopinovský motiv, básníkovi zvlášť blízký." Editor si pokládá otázku, zda Bednář změnil původní koncepci díla. "Báseň Chopin, vydaná ve sbírce Jezdci v topolech v r. 1961, i její věnování autorovi této poznámky;tenhle Chopin je trochu jiný, ale stále ještě je to on" činí tuto domněnku pravděpodobnou. Bednářův básnický cyklus Chopin v Mariánských Lázních měl premiéru - čten z rukopisu - hned na I. Chopinově festivalu v roce 1960. O rok později byl vydán bibliofilsky s původními litografiemi Ludmily Jiřincové. V našem příspěvku citujeme z druhého vydání, které „zůstává věrné originálu. Dovolilo si jedinou změnu. Pod titulem Chopin v Mariánských Lázních vyšla již celá řada publikací. Abychom verše Kamila Bednáře odlišili od dokumentární literatury, nazvali jsme ji FRYDERYK A MARIANNA." Bednářův cyklus se formálně dělí do deseti zpěvů, z toho závěrečný zpěv je označen jako Epilog. První nečíslovaný zpěv s názvem Chopin v Mariánských Lázních rozhodně plní funkci prologu, byť jej autor takto explicitně neoznačil. Ostatně deset zpěvů poemy tvoří logický architektonický celek; snad není bez významu, že desítka byla již sv. Augustinem označena za číslo dokonalosti všech věcí. Architektonika cyklu je zarámována skladatelovým příjezdem do Mariánských Lázní a odjezdem z Čech. Jednotlivé zpěvy jsou vyplněny vždy dvěma strofami, nestejných rozměrů co do počtu veršů, jistou pravidelnost spatřujeme v tom, že pouze první je vždy delší než druhá. Verše mají různý počet slabik, vesměs jsou složeny v daktylotrochejském rytmu, pravidelně rýmovány, objevují se jak rýmy sdružené, tak střídavé, jednoslabičné i dvojslabičné, které převažují. Na kompoziční výstavbě díla zaujme paralelní princip, na němž je založen šestý a sedmý zpěv Marianna portrétuje Chopina a Chopin portrétuje Mariannu. Obsahem zpěvu č. V je tedy známý námět - Chopinův portrét pořízený Marií Wodzińskou v Mariánských Lázních, zatímco VI. zpěv, v němž polský skladatel a klavírista vytváří hudební portrét své milé, obsahuje množství hudebních motivů, které se sice jako takové objevují průběžně i na jiných místech textu poemy, ale zde básník rozprostřel celou jejich paletu: "Nevidí Mariannu, hraje si jen o samotě, / a přece se tu Marianna vznáší, / je v bílých klávesách, je v každé notě, / úsměvem stvoří svět a zamračením zháší, / a Chopinovy prsty, to je příboj v duši, / ne - hudebníci ze dvou kvintetů, / či obrazy, jež tvoří snivou tapetu, / a Marianně nepřítomnost dvakrát sluší. / V tom snivém znění na klaviatuře / v pozadí pláče Polska, lesy, roviny, / ta drahá vlast, kéž nebude jí hůře, / a Chopin se jí hudbou omlouvá, sám bez viny. / A nepřítomná Marianna usmívá se, / blouznění o poustevnické chýši v hloubi lesa, / zdráhá se, přivře oči, v náruč klesá, / tak rozkošná a jako vosa útlá v pase. // A Chopin v duchu vystupuje na nebesa / v etudě f moll ve slunečném jase." Cyklus básní Fryderyk a Marianna (Chopin v Mariánských Lázních) potvrzuje básníkovu tvůrčí zkušenost a řemeslnou zručnost. Zejména eufonie verše spolu s hudební motivikou napomáhá k vytváření hudebních asociací. Bednář prozrazuje cit pro kompoziční výstavbu díla, byť ta u něj není zdaleka tak propracována, jak bychom očekávali. Dílo nepřináší do českých chopinian tematicky nic nového, autor vychází povýtce jen ze znalostí zprostředkovaných hlavně Iwaszkiewiczovou monografií, od níž nikterak neodbíhá v digresivních strofách do neprobádaných oblastí psychologie umělce. Také stylizace hlavních básnických hrdinů ve sbírce je přiměřená dosavadním výkladům vztahu Chopina a Wodzińské. Hodnota poemy tedy nespočívá v uměleckém zpracování látky, ale v zakládání hodnoty nové v intertextovém vztahu neboli v Bednářově lyrickém navazování (posttextu) na prozaickou Iwaszkiewiczovu předlohu (pretext). Místy je dojem z četby kalen zbytečným patosem, kupříkladu již v prvním zpěvu, kde se objevuje narážka na Chopinovo vlastenecké cítění. Podle básníka by touha po osvobození polského národa měla mít stejnou intenzitu jako v tehdejší české obrozenecké společnosti a jejích snahách, což ovšem odporuje historické i politické situaci obou zemí, neboť v Polsku bylo národní cítění nepochybně silnější a vyvolávalo i povstání se zbraní v ruce proti despotickým vládám v pruském a ruském záboru. V komplexu Bednářova díla se v případě Fryderyka a Marianny (Chopina v Mariánských Lázních) jedná o určité a jistě záměrné vybočení z rámce autorské poetiky, jejíž osobitost byla dosud shledávána v "reflexívních lyrických poselstvích mravního apelu, v nekonejšivé výpovědi o hledání trvalých lidských hodnot v proměnách času". Bednář je podle svých vykladačů autorem, který "programově odmítá líbivost, hravost, melickou kantilénu i experimentátorskou zaumnost, jeho poezie je mučivě introspektivní, ostře polemická, kamenně vážná a charakterní". S tím jistě můžeme souhlasit. Pomineme-li, že poema má vskutku daleko k básnickému experimentu a že se v tomto cyklu objevuje typicky bednářovský mravní akcent, pak je tato skladba přesným opakem toho, co bylo o Bednářově poezii doposavad řečeno - je totiž líbivá, hravá, melicky kantilénová, není mučivě introspektivní, ani polemická, už vůbec ne kamenně vážná či přísně charakterní. Dá se říci, že sbírka Fryderyk a Marianna (Chopin v Mariánských Lázních), byť v celku Bednářovy tvorby nepříliš významná, vrhá poněkud odlišné světlo na autorovu tvorbu, tak jak je nám ve slovnících, doslovech k výborům z poezie, recenzích jeho stěžejních sbírek vesměs představována a kriticky interpretována. Velmi zdařile, zejména co se týče poetiky, kompozice básnického cyklu, práce s básnickou formou a jazykem vyznívá Chopiniana (1976) Josefa Pávka (1919-1989), tisk Lyry Pragensis. Pávek byl znám zaměřením svého dramatického a básnického díla na konkrétní historické osobnosti hudebního světa, jež nejčastěji představoval pásmem dobových dokumentů a fabulovaných dialogů v mezní životní situaci, a také jako autor příležitostných montáží muzikálových libret. Chopiniana zaujme promyšlenou kompoziční výstavbou. Tři kapitoly lyrickoepické poemy tvoří architektonickou triádu. Jednotlivé kapitoly nesou hudební názvy, symbolicky evokují tři hudební věty. První kapitola Andante moderato obsahuje 13 zpěvů, každý zpěv je vyplněn čtyřmi strofami s většinou osmislabičnými verši, druhá kapitola Adaggio (sic!) má 9 zpěvů s třemi strofami o vesměs třináctislabičných verších; věty buď vyplňují celý verš, případně jako souvětí verše dva, nebo místy rozdělují verš na dva kratší poloverše. Konečně třetí kapitola Rondo maestoso zahrnuje 4 zpěvy, z nichž každý je vyplněn třemi strofami - s výjimkou 25. zpěvu, kde jsou strofy čtyři, přičemž poslední, čtvrtá, je uzávorkována, zřejmě proto je odlišena i graficky kurzivou a z formálního i sémantického hlediska tvoří zjevně epimythion. V celém textu poemy jsou verše pravidelně rýmované, rýmy střídavé, mužského i ženského zakončení, rytmus je daktylotrochejský, místy rozvolněný trochejský. Počet slabik ve verši se liší podle jednotlivých kapitol. Na počátku cyklu je v Andante moderato verš vesměs osmislabičný, v Adagio třináctislabičný, zatímco v Rondo maestoso se po sobě střídají sedmislabičné se šestislabičnými verši. Jednotlivé zpěvy tedy tvoří antiklimaxovou (sestupnou) rytmickou řadu a spolu s tím, jak se zpomaluje tempo řeči, děj nevyhnutelně směřuje ke svému konci, jímž je skladatelova smrt. Autor pro jednotlivé zpěvy své architektonické triády sice vhodně vybral názvy z hudební oblasti, neboť andante znamená zvolna, mírně, adagio zase zdlouhavě, volným pohybem, slovo v druhém komponentu slovního spojení rondo maestoso překládáme jako velebně, majestátně, ale v tomto syntagmatu je nejasná motivace prvního členu - ronda, jelikož z hlediska pojmoslovného jde o instrumentální formu s několikerým opakováním hlavní myšlenky a vloženými částmi. Poslední zpěv Rondo maestoso není ani literární nápodobou hudební formy ronda, proto není zřejmé, co tímto slovním spojením chtěl autor vyjádřit kromě majestátu smrti. Kompoziční princip poemy neboli určitý jednotící způsob vnitřní výstavby díla je antiklimaxový a co se týče syžetu - zjevně konvergentní. Některé strofy (např. 19.) obsahují aliterační verše: "Mýlíš se miláčku Hlas dálkou nedotčený / Zní jako vodopád do tmějící se scény / Hlas hvězdných nokturen hlas volající v poušti / Hlas který naléhá Hlas který neodpouští." Ve finále poemy se objevují antické reminiscence, autor navazuje na orfeovský mýtus, když přeje Chopinovi, aby sestoupil "do podsvětí / s písní jako Orfeus", zatímco fiktivní vypravěč poemy se rozhodl v apostrofě skladatele "jako Eurydika /.../ sledovat tvůj stín". Z kompozičních postupů, které doplňují jednotící způsob výstavby a dotahují ho do konečně tektonické podoby, jsme si na Chopinianě povšimli architektonických jednotek, rytmu a stavebných exponentů. Všechny funkčně konvergují k mortálnímu explicitu poemy, v němž je umělec oslaven jako nesmrtelný: "Jsi věčnost. Smrt je nic...". Z dalších kompozičních postupů nepochybně zaujme konfigurace postav. Josef Pávek vytváří milostný trojúhelník z osob, u nichž v době, v níž se odehrává děj, k takovému střetu ve skutečnosti nedocházelo - jde tedy o básnickou licenci. Seskupení lyrických hrdinů mělo nepochybně přispět k výraznější dramaturgii lyrickoepické skladby. V šestém zpěvu vstupuje na scénu Alfred de Musset, někdejší milenec George Sand, jenž skladateli vyčítá, že vstoupil do cesty jeho "dámě, paní Sand, / jak dítě lačné na čekané / a, žel, až příliš hladové." V závěru zpěvu Musset prosí Chopina: "Odejděte / dřív než z vás duši vyženu!" Polský skladatel na výzvu francouzského spisovatele neodpovídá, přestože "rád přijme páně Mussetovu vznešenou / výzvu na duel. Vůle však odolává slovu: / Smrt rozdávat či brát by měl?" Situace není vyřešena soubojem na pistole či na kordy. Musset navštíví Chopina v jeho bytě, přednese mu svou žádost: "Chtěl bych znát onu skladbu vaši, / která mou dámu unesla," a poté, co klavírista "položí nohu na pedál / a s tíhou na prsou i v hlavě / zahraje pochod smuteční. / Zapláče Musset usedavě, / předá mu list - a zneteční". Skladatel hudby, o níž se říkalo, že v květech ukrývá děla, svůj souboj o ženu vyhrává jako výsostný tvůrce a ryze uměleckými prostředky. Konfigurace postav Chopiniany je zvláštní tím, že v době, kdy si Sand chtěla k sobě připoutat Chopina, jak o tom svědčí už zmíněný spisovatelčin dopis Grzymałovi, jejím milencem byl dnes již zapomenutý spisovatel a dramatik Félicien Malléfille, umělec ve své době podstatně méně známý než objekt spisovatelčina nového zájmu. Přestože se Sand spoléhala na toleranci svého dosavadního důvěrného přítele Malléfilla, jenž byl soukromým učitelem jejího syna Maurice, a předpokládala, že pozvání Chopina na rodinné sídlo v Nohantu mu nebude trnem v oku, poslala pro jistotu oba na výlet do Normandie. Malléfillova reakce na milenčinu zradu měla být alespoň podle některých, mnohdy přibarvených verzí bouřlivá. Kdežto o konfliktu Musseta s Chopinem nás dochovaná korespondence, dobová svědectví nebo pozdější biografické práce nezpravují. Nečiní tak ani oba spisovatelé, kteří své ukončené vztahy pak většinou popsali v literárních dílech. Alfred de Musset podal portrét Sand v "Příběhu bílého kosa"(Histoire d un merle blanc, 1842; polsky Dzieje białego kosza; Muszka, Varšava 1975), proslulá Zpověď dítěte svého věku je "básnickou transpozicí jejich vztahu i diagnóza intelektuální choroby romantické mládeže". Zatímco paní Dudevantová, píšící pod pseudonymem Sand, zobrazila svůj vztah s tehdy módním francouzským autorem v románu "Ona a on"(Elle et Lui, 1859). Fryderyk Chopin, jenž udržoval se Sand intimní vztah v letech 1838–1847, vystupuje jako kníže Karel v jejím románu Lucrezia Floriani (1846). O svých láskách píše tato i u nás velmi oblíbená spisovatelka ve dvacetisvazkové autobiografii Historie mého života (1844-1855). Dalším tématem, o němž podávali rozličná svědectví skladatelovi současníci, jitřícím představivost Chopinových životopisců, vykladačů jeho osobnosti a umění i těch, jimž posloužil za inspiraci k vlastním literárním dílům, byla otázka skladatelova poměru k víře. Nevyhnul se jí ani Josef Pávek v Chopinianě: "Kdo v partituře potká Boha? / A kdo si je svou smrtí jist? / Adresa nevlídná a strohá. Adresát: zbožný Antikrist." Rozbor Chopinova vztahu k Bohu přesahuje rámec našeho příspěvku a nemohli bychom od něj očekávat jednoznačný výsledek. Ze skladatelovy dochované korespondence se na to téma nic bližšího nedovídáme. Protikladné soudy vyslovovala i Sand; na jedné straně psala o Fryderykovu připoutání ke katolické víře, na druhé straně ho obviňovala z ateismu. Většina očitých svědků skladatelova umírání se shoduje v tom, že se před smrtí vyzpovídal a přijal svátosti. Nebyl prý nábožensky založený, nechodil do kostela, ale věřil v Boha. Chopinologové se buďto snaží dokázat, že byl ateistou nebo naopak křesťanem, někteří přijali názor, že skladatelova religiozita zůstane navždy jeho tajemstvím. Český básník Josef Pávek v epimythiu k 25. zpěvu Chopiniany formuluje skladatelův postoj k Všemohoucímu takto: "Ať je Bůh kde je, ať je kdo je, / ať jsem či nejsem jeho syn, / má věčnost jsou mých tónů zdroje, / hvězd znějících mi do tišin." V ideovém plánu díla jde tedy spíše o rouhačskou stylizaci romantického lyrického hrdiny. Na vlastní vidění této dosud objektivně nezodpovězené a možná i nezodpověditelné otázky má umělec píšící o jiném kolegovi nezadatelné právo, aniž by v důsledku toho docházelo k rozporu mezi pravdou básně a pravdou skutečnosti - mezi dichtung a wahrheit. K Pávkově sbírce doplňme informaci, že verše ke klavírním skladbám Fryderyka Chopina přednesli na koncertě Lyry Pragensis Dagmar Sedláčková a Milan Friedl v režii Jaromíra Staňka, Chopinovy klavírní skladby interpretoval Zdeněk Kožina, ale nevíme přesně, kdy koncert proběhl. S ohledem na skutečnost, že Chopinianu vydala Dilia v roce 1975 jako melodramatickou poemu o třech dílech, mohlo jít právě o tento rok. Jiný chopinovský básnický cyklus - Hledání modrého tónu (1979) Jiřího Karena - přibližuje skladatelovu osobnost i jeho dílo v české poezii dosud nejkomplexněji. Sbírka je rozvržena do pěti částí o nestejném počtu básní. První část Před zámečkem keř zelený v sedmi básních postupně zobrazuje začátky skvělé dráhy polského klavíristy, Fryderykův pobyt na venkově, kde si oblíbil lidové tance, polonézy a mazurky, školení u Vojtěcha Živného, z not hovoří ke klavíristovi Johann Sebastian Bach a uděluje mu rady, následují první úspěchy v šlechtických salonech, v Chopinovi se probouzí milostný cit ke Konstancii Gładkowské, v poslední básni oddílu se Fryderyk loučí s domovem. Druhá část Děla ukrytá v květech v názvu parafrázuje slavný Schumannův výrok o Chopinově hudbě a je co do počtu básní (patnácti) nejobsáhlejší ve sbírce. Od Chopinova pobytu ve Vídni se dostáváme k tématu revoluční Varšavy roku 1830 a jejího pádu o rok později, ke klavíristovu zvažování návratu do vlasti, k dojmům z Paříže svěřených matce v dopise z prosince 1831, k prvnímu úspěšnému veřejnému koncertnímu vystoupení v metropoli nad Seinou 26. února 1832, k reflexi osudu polských emigrantů a skladatelově návštěvě u Adama Mickiewicze, až k nákladnému životu populárního umělce i poměru k Delfíně Potocké. Z českého prostředí čerpají básně Setkání s rodiči (Karlovy Vary 1835) a Chopin v Mariánských Lázních (Marie Wodzińská), od nichž se odvíjí korespondence Marie s Fryderykem a konečně Chopinova rezignace na naplnění vztahu s polskou přítelkyní. Třetí část o sedmi básních Fryderyk Chopin v Nohant už v titulu upozorňuje na skladatelovo sblížení s George Sand. Od setkání, k němuž došlo v roce 1838, přes pobyt se spisovatelkou a jejími dětmi na Mallorce na podzim téhož roku, k pobytu v Nohantu a Dopisu G. Sandové na rozloučenou. Následující čtvrtá část nás výstižným pojmenováním Smuteční pochod (Marche funèbre) nemůže nechat na pochybách co do svého obsahu. Zpočátku Jane Stirlingová píše své sestře, že skladatel uzdravuje její duši. Po návratu z Anglie a Skotska se týden před vypuknutím revoluce koná Chopinův koncert: "Do jeho hry / padají jak teskná pírka / údery zvonů / z Notre Dame". Chopin, smrtelně nemocný, píše svůj Smuteční pochod, jímž cyklus kulminuje: "Vzpomínka na matku / mi u lože bdí... / Kéž mi do halucinací nemizí... / Delfíno Delfíno, kde jsou ty časy / kde je tvůj smích tvé vlasy / Bývalas mořem / Teď mi zpíváš vzlykot // Na piano mi hraješ moje přání / Sedíme v saních Uháníme plání / Sbohem Sbohem Marie / A vy buďte ticho / ať napíšu poslední vůli." V předtuše smrti skladatel žádá: "Nakladatele prosím - otevřete okno / ať nikdo (má-li co říci) / ve vzduchoprázdnu se nedusí / Mým nedodělaným rukopisům / odkazuji oheň / A ty smrti Má milá smrti / pěkně prosím / buď na mne hodná". Čtvrtá část sbírky je uzavřena Karenovým Pokusem o epitaf pro Fryderyka Chopina, kde se v pointě páté strofy čtou slova skladatelovy sebereflexe: "Nelituji ničeho / Nic nebylo marné / Orlici hudby / přece jenom jsem / vytrhl z křídla / jedno vznášivé / pírko." Tato část básnického cyklu ukončuje životopisný syžet geniálního klavíristy a skladatele. Z hlediska hudebních inspirací je nejpodstatnější pátá část Hledání modrého tónu, jež dala Karenově sbírce také název. Prozrazuje, že autor se na rozdíl od svého předchůdce Kamila Bednáře nespokojil pouze se zbásňováním fragmentů skladatelova životopisu, byť by jejich výsledkem byla celá řada pozoruhodných básnických obrazů mistrně vkomponovaná do jednoho celku, ale že Karen si nepochybně prostudoval také muzikologickou literaturu o Chopinovi. Nejdůležitější je především to, že hudbě geniálního Poláka hluboce porozuměl. Právě v tomto posledním oddílu o šesti básních se nachází množství hudební motiviky a symboliky, literární nápodoba některé hudební formy se v ní neobjevuje. Báseň Při poslechu Chopinovy hudby sděluje několik postřehů z působení skladatelova díla na lyrický subjekt. Tři kontrastně vedle sebe postavené básně Chopin tragický, Chopin bouřlivý a Chopin proměnlivý interpretují skladatelovo dílo pokaždé z jiného úhlu hudební recepce, druhá z nich je ukončena mortálním explicitem: "A přece / a snad přesto / že pod rukou klavíristy / se žene / bouřlivý mistral // tys už dávno přešel / na ten bezpečně druhý / břeh." Koncovka básně Hledání modrého tónu osvětluje barevně laděný titul závěrečné části cyklu i sbírky: "Náhle v písni / kterou nám zpívali zamlada / cupitáme bosi // Ozývá se tón / Je modrý / Zní jakoby z dálky / a přece zblízka / Maminko Mami". Z muzikologického hlediska je vrcholem cyklu Báseň pro ty kteří budou hrát Chopinovy skladby, jakýsi esej ve verších, kde je neobyčejně výstižně vyložen základní princip hudební výstavby Chopinových děl, jímž jsou podle Karena paradoxy, které básník nachází i ve skladatelově životě, jde tedy o nesmyslnost pouze zdánlivou, jak ostatně vyplývá z definice paradoxu: "Nebude to kuplet / Nebude to árie / Ani George Ani Marie / Paradoxy ANO paradoxy / Co se zdá drsné / je jemné / Vysoko zní / spodní tón / Radostí poměřujeme žal / Paradoxy ANO paradoxy // Složité je prosté / Jistota neoproštěná od pochyb /.../ Paradoxy ANO paradoxy / jsou podstatné / v Chopinově hudbě". K ní paralelní Báseň pro ty kteří budou naslouchat Chopinově hudbě představuje reflexi hudební a literární umělecké tvorby vůbec, obtížného zápasu o tvar díla: "Klavír / je Eliášův plášť / Srší z něho jiskry / a po každém úderu / vykvétají / haluze // Je radost / které dřív nebylo / Konečně byl nalezen / ten jedině správný rým / Omámen vstáváš připraven / kráčet po stopách / dávných časů / Tvé smutky / už nejsou / jenom tvými // V hudbě / vlastním snem / je obdarován člověk". Předposlední básní ve sbírce je básníkovo Vyznání, v němž se lyrický subjekt přiznává k oblibě Chopinova Marche funébre a polemizuje s dosavadním hodnocením proslulého smutečního pochodu: "Prý kýč a fráze / v melancholickém moll // Stokrát ne! Světelnými trylky / žalobné a přec / žertovné basy říkají // Skladbám o nemoci a smrti / vpravdě naslouchat dovede // jenom ten kdo má vůli žít / kdo zpívá jako rekrut // jenž táhne / do války / ve které padne". Cyklus je k našemu nemalému údivu ukončen básní Chopinův klavír s mottem "V září 1863 byl vyhozen Chopinův klavír z okna paláce na dlažbu a rozbil se". Není možné, aby Karen neznal daleko věhlasnější a stejnojmennou Norwidovu báseň, navíc přeloženou do češtiny Janem Pilařem v roce 1976. Karen ovšem na Norwida intertextuálně nenavazuje, jeho Chopinův klavír je laděn hrubínovsky, neboť metafora stálého padání něčeho v nás (u Hrubína popela Hirošimy) je novějšího data, pochází až z atomového věku: "Dodnes / padá jako rakev / sloupového dýmu / klavír bez pedálů bez kláves / O kámen všednosti / se tříští // Šíleně dokonalý / mramor / a dosud / žádná socha // Z nás / navenek / se dere / jen planý a štěbetavý / skřípot // Dodnes padá v nás / tvůj klavír / Fryderyku // Dodnes". V epilogu sbírky, který je i morálním mementem adresovaným čtenáři, jako by Karenovi došel dech, neboť na jiných místech sbírky obdivujeme hluboké a přitom neodvozené, originální proniknutí k podstatě Chopinova díla, citlivé uchopení jeho životního osudu, zdařilé zobrazení literárních, ale i mimoliterárních, tedy kulturních, společenských a historických souvislostí skladatelovy doby. Na úrovni poetiky se vyjímá celá řadu pozoruhodných metafor, originálních slovních spojení, práce ve volném verši, jenž zde převažuje, ale místy je funkčně obohacen nejen o koncové, ale také vnitřní rýmy, četné aliterace, výrazně působící citoslovečná spojení a vyjádření - a tak bychom mohli pokračovat. Nicméně tvárné úsilí, promyšlenost kompoziční výstavby a nápaditost básnického jazyka (stylu literárního díla) svědčí o tom, že v případě Hledání modrého tónu nešlo jen o příležitostnou inspiraci v autorově tvorbě a že sbírka autorskou poetikou (tu a tam i s názvuky poetiky Františka Halase) i celkovým zpracováním tématu patří rozhodně k tomu nejlepšímu z českých chopinian. Korespondencí mezi Fryderykem Chopinem a George Sand se inspirovala Karla Erbová (*1933) v cyklu básnických epištol formou fiktivních milostných dopisů Již nikdy nedovolím požáru - Już nigdy pożarem mi nie płonąć (2003), který se dočkal paralelního překladu do polštiny básníkem Janem Pyszkem z Návsí u Jablunkova. Nevíme přesně, které další práce Erbová studovala, neprozradila nám to ani v osobním rozhovoru, neboť v důsledku svého přestěhování z Plzně do Prahy vyhodila do koše své poznámky k přípravě sbírky, které nepochybně ovlivnily zaměření i konečné vyznění básní. Shodujeme se s autorem doslovu ke sbírce Vladimírem Novotným, že Erbová "do jedenácti poetických listů, do fiktivního cyklu životních fragmentů, vtiskla romantické atributy, které doprovázejí naši vizi kumštýřské lásky neboli uměleckého milování Sand a Chopina: především nehynoucí vědomí, že požáru citu se má kořit vše - stejně jako umělecké tvorbě. Že je nejen třeba, ale nutno obětovat vše požáru duše a požáru vášně." U tak zkušené a úspěšné autorky jakou Karla Erbová bezesporu je, nelze očekávat, že půjde o triviální zbásnění písemného styku mezi oběma umělci doplněné o některé momenty z jejich života, které jsou dobře známé už z jiných odborných či populární zpracování nebo z memoárové literatury. Erbová nabízí především své vlastní pojetí vztahu autorky románu Consuelo (1843, č. 1927, 1988) a skladatele Sonáty č. 3 h moll op. 58: "Nač tolik prázdných slov - už se šeřím / A hoře nevychladá // Oba jsme očesáni jako jabloně / Střiháni jako ovce Pane // Byli jsme v ráji – tedy platím / aby zbyl čistý stůl // Sonátu h moll k jejím dveřím / Odpusť mým dnům." Citovaná desátá epištola i závěrečná jedenáctá s verši "Ty ne Ne já / To plachost básníků je vina / To dveře stále napůl zamčené / - / - Už nikdy nedovolím požáru" přivolává na mysl "romantické krédo spalující, leč i stmelující lásky", pro které "má Erbová tisíceré pochopení. Sžívá se s ním, prostupuje se jím, ačkoli dozajista umně zvládá taktéž part autorky vědoucí, že i devět let něhy může shořet na troud." Nejblíže k historické skutečnosti, autentické korespondenci, memoárům a dokumentům, tedy nejméně z fiktivní složky milostné korespondence má sedmá epištola, v níž Sand s rozhořčením vzpomíná na pobyt na Mallorce, na odmítavý postoj místních lidí k Chopinovi kvůli jeho nemoci, na nekomfortní návrat parníkem zpět do Francie a následky, které měl tento výlet pro skladatelovo zdraví. Ve sbírce se pochopitelně objevuje hudební tematika a motivika, z tohoto hlediska zaujme třetí epištola, ve které se Sand svěřuje ze svých pocitů a prožitků v klášteře Valdemosa: "On stále hraje jako by už zítra / měli jsme skončit v tmách / jako by pouze on znal všechna jména boží / jméno jmen // Zdi duní hudbou Nebe zachvívá / se úzkostí / Vteřina zázraků už plnoletá / v roklinách tónů se v letu zastaví // Tam jsem jen hostem který vnik/ nezván a nepoznán // Na špičkách / naslouchám stvoření světa". Ke svébytným rysům poetiky sbírky Karly Erbové patří klasická lyrická dikce, místy expresivní, preferování volného verše většinou daktylotrochejské tendence, zřídkakdy obměněné trochejem s předrážkou. Základem jejích básní bývá zpravidla silný citový prožitek působící v rovině vzrušeného sdělení. Významové dění básní se opírá o autorčinu nevšední schopnost výrazné meditativní imaginace. Verše jsou temperovány nejednou trýznivými existenciálními dilematy. Na existenciální notu v této sbírce upozorňuje Ivo Harák, když v Laudatio pro Karlu Erbovou uvádí, že "nota milostná je doprovázena notou existenciální, tázání se po smyslu lásky zároveň tázáním po smyslu umění. Básně - fiktivní zpovědi dvou osobností, které přerostly svoji dobu - nejsou pouhým svědectvím o minulém (dolováním takzvaného odkazu), ale stávají se především výzvou současnému". Přijmeme-li tezi, kterou jsme výše naznačili, že se v básních sbírky lyrický vypravěč výrazně blíží autorskému subjektu, pak především sama Erbová, nikoli fikční postava je původcem mementa: "Jsme v cizích službách Mnozí víc / než sami nesou / Útěky Úděly Emigrace." Pokračování v 2. části

Prohlížet fotogalerii »

Měsíc Dixielandu u obratníku Kozoroha

Měsíc Dixielandu u obratníku Kozoroha

Měsíc Dixielandu u obratníku Kozoroha 1. část Junior Dixieland Základní umělecké školy Fryderyka Chopina Mariánské Lázně obdržel pozvání na dva Jazzové festivaly do Austrálie. Do měst Dubbo a Bellingen. Tato města jsou od sebe vzdálena pouze 500 kilometrů (což na australské vzdálenosti je vedle sebe). Festivaly byly po sobě jdoucí, přesto jsme přijali pozvání pouze na festival v Dubbo. Program našeho měsíčního pobytu byl dost plný a časová prodleva tří dnů mezi festivaly nám nevyhovovala. Letěli jsme 4.8. večer s leteckou společností Air Emirates. Tato společnost nám nabídla váhový limit 30 kg na osobu, včetně hudebních nástrojů a sčítání váhy zavazadel. Jelikož zabalený suzafon váží 22 kg, tak to bylo dobré řešení. V Dubaji při přestupu jsme krátce nasáli tropické klima (velká vlhkost a 39 stupňů Celsia) a 6.8. ráno jsme byli v Sydney. Po cestě jsme nabrali tříhodinové zpoždění kvůli nepřízni počasí, přes to na nás čekal na letišti prezident československého Country Clubu v Sydney Jaroslav Řezníček. Po celý náš australský pobyt jsme měli k dispozici 12 místný mikrobus s vlekem, což bylo velmi příjemné. Polovina naší 10 členné výpravy měla v živé paměti náš australský pobyt v roce 2006, ale stejně jsme si všichni prohlídku města velmi užily. Za 7 dní v Sydney jsme stihly: návštěvu Opera House, olympijského střediska White Waters (nedaleko Sydney), historického čtvrti u přístavu The Rocks, mořského akvária, technického muzea a zbyl čas i na obchody se suvenýry. Naše první dva koncerty byly pro Czech and Slovak School of Sydney a koncert pro krajany v Československém Country Clubu v Sydney. Program koncertů byl přizpůsoben posluchačům. Mimo jiné jsme hráli skladby Jaroslava Ježka, Ivana Mládka, Václava Trojana (Zpěv žabího tenora), píseň Čechy krásné Čechy mé v jazzové úpravě. Na každém z našich dvanácti koncertech jsme zahráli neoficielní hymnu Austrálie – Waltzing Matylda. Vše se velmi líbilo, ale tyto skladby, které běžně nehráváme, měly největší úspěch. B. S. Měsíc Dixielandu u obratníku Kozoroha 2. část Týdenní pobyt v Sydney byl velmi příjemný, trochu náročné bylo cestování po městě. Pro nás středoevropany není běžné jezdit vlevo. Na kruhových objezdech (kterých je dost) se dává přednost zprava, blinkr se zapíná pravou rukou, stěrače levou. Tři, čtyři pruhy v jednom směru nejsou výjimka. Když je některá ulice užší, počet pruhů zůstává ale jsou také užší. Jestli souběžně jedou v těchto místech autobus a nákladní auto, náš mikrobus se tam již vejít nemůže. Protože všichni řidiči jsou ohleduplní žádné nebezpečí nám nehrozilo. Totéž platí i na dálnicích. Maximální rychlost je 110km/hod. Všichni jedou plus mínus stejně rychle. Najezdili jsme cca 5 000 km a ani jednou jsme nezaregistrovali nikoho, kdo by jel rychleji než třeba 120km/hod., i když byla silnice volná. Tento způsob jízdy (kromě toho, že je to bezpečné) má velikou výhodu, je to i rychlejší cestováni než u nás. V Austrálii je mnoho věcí opačně než u nás, například přecházení přes ulici. Před přecházením se nejdříve musíte podívat doprava, protože se jezdí vlevo. Vypadá to jako banalita, ale je to docela důležitá věc. Nadešel čas vydat se na severozápad (tedy do vnitrozemí ) do města konání Jazzového festivalu v Dubbo. Cesta vedla přes Blue Mountines (Modré hory) – toto území je porostlé eukalypty a v teplém počasí mu výpary z těchto stromů dávají nádech do modra. Čekalo nás tam velmi větrné počasí, dokonce v jednu chvíli poletoval sníh. Vyfotili jsme se u symbolu těchto hor ,,Tři sestry ,, (název pochází z domorodé legendy). Tyto tři skalnaté útvary se tyčí na kraji obrovského kaňonu porostlého bujnou vegetací. Po příjemné přestávce jsme pokračovali do města Dubbo, dějiště Jazzového festivalu (našeho hlavního hudebního cílu). B.S. Měsíc Dixielandu u obratníku Kozoroha 3. část Ve městě Dubbo na nás již čekali naše australské rodiny. Byli to rodiče žáků z církevní školy (St. John;s College ), která se také účastnila Jazzového festivalu. Hned druhý den ráno jsme byli pozváni do místního rozhlasového studia BBC. Úkol, který jsme měli, byl jasný. Zajímavou formou představit sebe jako jediného zahraničního účastníka a udělat dobrou reklamu festivalu. Na úvod jsme zahráli slovenskou lidovou píseň ,, Červené jablčko; (samozřejmě v jazzovém kabátě). Potom byl naživo rozhovor o nás, kterého se bez jakékoli přípravy ujal Ondra a na závěr jsme zahráli pro Australany oblíbenou skladbu Waltzing Matylda (neoficiální hymnu Austrálie). Vše se velmi povedlo. Festival se konal ve velkém kulturním domě, kde se hrálo najednou v sedmi pódiích. Posluchači volně mohli přecházet. Náš Junior Dixieland ZUŠ měl v plánu během tří dnů pět koncertů. (nakonec jsme ještě jeden museli přidat, takže šest). Vždy jsme hráli jako jediná kapela na stejném pódiu. Na začátku prvního koncertu nás čekalo jen několik posluchačů, jak jsme začali hrát, postupně se hlediště naplňovalo. Na druhém koncertu na nás čekala již polovina obsazeného sálu. Od třetího koncertu jsme měli plno již od začátku a lidé postupně přicházeli a stáli kolem dokola. Publikum bylo jazzově velmi vzdělané. Jeden z ukazatelů byl, že si s námi zpívali všechny skladby (pokud jsme zrovna nezpívali česky). Čeština se jim také líbila. Z festivalu máme velmi dobrý pocit, důvodů pro to máme hned několik. Po koncertech za námi chodili lidé a vyptávali se na nás, na nástroje, repertoár a vše chválily. Byl také velký zájem o naše CD. Poslední koncert jsme začali asi o 15 minut dříve. (již jsme byli připraveni a posluchači také). Potom jsme nějak neuhlídali včasné zakončení koncertu, (atmosféra byla nepopsatelná), tak přišel organizátor nám poděkovat. Všichni lidé začali tleskat a stoupli si. Museli jsme ještě 3 skladby přidat. Byl to úžasný závěr festivalu. Dostali jsme od presidenta festivalu na upomínku naší účasti a jako poděkování krásná trička. Každý na něm máme své jméno, logo festivalu a vzadu je napsáno: JUNIOR DIXIELAND BAND CZECH REPUBLIK AUSTRALIAN TOUR 2010 Prezident festivalu od nás dostal, kromě suvenýrů z Mariánských Lázní, koženou peněženku (samozřejmě prázdnou) ručně vyrobenou na zakázku s logem našeho Dixielandu. Další den nás čekala cesta do naleziště černých opálů. B.S. Měsíc Dixielandu u obratníku Kozoroha 4. část Z města Dubbo jsme se vydali dál do vnitrozemí, (cestou bylo znát již řidší osídlení ), do jediného naleziště černých opálů na světě ,, Lighting Ridge . Tak jako se říká ,,vidět Neapol a zemřít, zde platí ,,vidět Lighting Rigde a nikdy se sem nevrátit. Zrovna jako v USA byla zlatá horečka, tak i sem přijíždělo mnoho dobrodruhů, snílků s vidinou bohatství. Většina těchto nadšenců časem prodala svůj automobil (nikam nejezdili), karavan, (stačilo jim jednoduché bydlení ; nějaká bouda). Stále se jim zatím nedařilo a postupně utratili své našetřené peníze (protože jíst se musí). Najednou zjistili, že v těchto místech musí zůstat navždy, když nemají ani na cestu zpět, ale doufají, že se na ně ještě usměje štěstí. Již několik desítek kilometrů před příjezdem do Lighting Rigde je vidět v krajině kopečky i haldy navršené hlušiny. To je symbolika naleziště opálů. Vytěžená země se musí na povrchu prohlédnout a potom je někam vysypána. Když jsme byli na prohlídce opuštěného dolu, bylo nám řečeno ať se jdeme podívat do okolí, na haldy. Je po dešti, který smyl hlínu z případných opálů. Opravdu jsme (pouze někteří) našli malé opály. Hned jsem dostal návrh od těchto šťastlivců, že bychom se mohli zdržet v těchto místech déle. Jak by to asi mohlo dopadnout? V obchodu se suvenýry jsme si zakoupili pohledy, přívěšky, klíčenky a vše, co nám bude připomínat toto zajímavé místo. Velmi mě zaujal suvenýr, který byl v mnoha provedeních, velikostech a bylo možné si ho koupit i stříbrný. A sice OBĚŠENEC. Je to vzpomínka na zoufalého Jacka, který se rozhodl po mnohaletém úsilí skončit tímto způsobem se svým životem. Zanedlouho po jeho oběšení bylo v blízkosti jeho stromu objeveno obrovské naleziště černých opálů. Ještě víc severovýchodně (to znamená více ve vnitrozemí a blíže k rovníku) je ještě další naleziště opálů (ovšem ne černých). Jsou tam taková vedra, že se bydlí pouze v podzemí ve vyhloubených zemních prostorách. Pod zemí mají kromě obydlí i obchody a kostel. Další den nás čekala cesta do Brisbane, cesta plná klokanů. B.S. Měsíc Dixielandu u obratníku Kozoroha 5. část Z naleziště opálů jsme jeli směr Brisbane. Čekala nás pustina. Třeba po deseti kilometrech jsme viděli odbočku na nějakou farmu, občas jsme potkali farmáře nebo kamion. Benzinová pumpa (tím také první osídlení které jsme mohli vidět) byla cca po 80 kilometrech. Ideální krajina pro pastevectví a velký výskyt klokanů. V Austrálii (tím v celém světě) je 54 druhů klokanů, od 0,5kg až 90 kg. Klokan rudý dokáže na krátkou vzdálenost běžet 70km rychlostí, jeho skoky jsou dlouhé až 11metrů. Proto ohrazení pastvin není pro ně žádnou překážkou. Pohroma je pro ně silniční doprava. Viděli jsme desítky klokanů pást se poblíž silnice. Když jsme zastavili, po chvilce odhopsali dál. Asi stejné množství klokanů jsme viděli přejetých na kraji silnice. Nikdo je nesbírá, příroda (hlavně ptáci) se o ně postará. Ani jednou jsme si nevšimli, že by některý zapáchal. Sledovali jsme, jak se s přibývajícími kilometry mění i ráz krajiny. Kaktusy u cesty začaly být půlmetrové a za 200 kilometrů to byly pětimetrové stromy. Zaujaly nás uplácané hromady hlíny. Zastavily jsme vedle silnice (neexistují příkopy) a šli to prozkoumat. Nakupená hlína podobná betonu (barvou i tvrdostí) To je přeci termitiště. Na povrchu jsme neviděli ani jednoho. Termiti potřebují udržovat vlhkost hlavně kvůli plodu a protože v létě tu jsou obrovská vedra, mají dokonale utěsněná svá hnízda. Kousek dál jsme jich už viděli desítky. Termitiště je možné vidět kromě pastvin i na pozemku, kde se seká tráva, dokonce i na stromě. Na větvi je najednou boule někdy až metr v průměru. Můj známý se v Austrálii stará o údržbu domů. Dostal zakázku obložit dlaždičkami koupelnu, protože staré obklady popadaly. Většina domů se staví pouze na dřevěnou konstrukci. Po důsledné prohlídce zjistil, že termiti užrali prostřední trámy nosné konstrukce a dům se uprostřed začal lámat. Po vyzvednutí domu hevery chybějící části nahradil traverzami a potom již jenom obložil koupelnu. Pro obytné domy mohou být termiti velkou zkázou. Po cestě jsme přijeli k místu, kde přecházelo přes silnici několik stovek ovcí. Pasák jezdil kolem na čtyřkolce. Počkali jsme, až je přežene a po pár metrech naší jízdy jsme zastavili. Na cestě se vyhřívala ještěrka. Z dálky ještěrka, zblízka leguán. Dali jsme vedle něj časopis o velikosti A4 na porovnání při focení. Byl o půlku tohoto rozměru větší. Chvíli jsme čekali, aby mohl bezpečně přejít na druhou stranu silnice. Přijel se podívat také pasák na čtyřkolce. Patrně si myslel, že jsme mu přejeli nějakou ovci. Divil se, proč nejedeme a odjel. Ještěra jsme přemlouvali několik minut a potom jsme pomalou jízdou opatrně projeli nad ním. Ani se nehnul. Další dny nás čekalo město Brisbane, Jazz klub a výlety. B.S. Měsíc Dixielandu u obratníku Kozoroha 6. část Město Brisbane, působiště našich příštích dnů, má 1.5 mil obyvatel. Je to třetí největší město Austrálie, hned po Sydney a Melbourne. Mimo jiné má velký přístav pro nákladní lodě. Z Brisbane je exportováno velké množství černého uhlí, které se těží poblíž. (v měřítku australských vzdáleností je naleziště několik set kilometrů od Brisbane.) Toto černé uhlí se zde těží povrchově. Do přístavu vozí uhlí vlakové soupravy složené i ze 300 vagónů, které táhne 7 lokomotiv. Skoro každý rok uvízne nějaká loď poblíž přístavu na mělčině, která se vytvoří nečekaně po bouřce. I letos tomu také tak bylo. Kapitán této lodi chvátal a nechal vyložit uhlí z lodi, aby se odlehčila a zvedla. To se opravdu tak stalo,jenže se hned převrátila. Tak celý region žil tím, jak se remorkéry při přílivu každý den pokoušejí přitáhnout loď ke břehu a každý den jim prasknou lana. Každou noc jsou zhotovena další, silnější aby opět při přílivu následující den praskla. Asi po týdnu se vyprošťovací akce podařila. Austrálie je nejbohatší země na nerostné suroviny. Ze zisku za vytěžené suroviny platí Velké Britanii 10%. Při pobytu v Brisbane jsme měli domluveny koncerty v Jazzovém klubu a pro české krajany. Vstup do Jazz klubu byl pro nás zvláštní. Na stěnách visely fotografie předních jazzových velikánů, kteří tam již hráli. Nás čekal 2.5 hod. koncert včetně půlhodinové přestávky. Jsme hrdí, že jsme vydrželi podmínky, které mají profesionálové. Podali jsme velmi dobrý umělecký výkon. V Dubbo jsme měli na koncertech plno, ale zde tomu tak úplně nebylo. Shodou okolností byly v ten den volby, které jsou v Austrálii povinné. Kdo se jich nezúčastní, musí zaplatit pokutu 50 australských dolarů. Je to dobře nebo špatně? Další zajímavost: důchodový věk pro všechny je 65 let, bez ohledu na odpracované roky. Důchod je sociální a tím pro všechny stejně vysoký. Eviduje se majetek každého a kdo má více než 1.8 miliónu dolarů, nemá nárok na žádný důchod. Do tohoto limitu se vejde i zařízený rodinný dům i s autem. Ale kdo má v domě více pokojů a mohl by třeba pronajímat nebo má našetřeno, na důchod již nemá nárok. Je to dobře nebo špatně? Kromě prohlídky města a návštěvy vodního zábavního parku ,, Dreams World jsme se těšili na poznávací výlety, které opravdu stály za to. ,,National Park Springbrook, přírodní rezervace, je asi 60 kilometrů jižně od Brisbane. Zde je možné si zvolit pěknou procházku v délce od 500 metrů od silnice k vyhlídce, až po 17 kilometrů dlouhé túry. Ústředním tématem jsou vždy vodopády,které padají do hlubokého kaňonu. Je jich zde velké množství. Niagara v Canadě či v USA vás ohromí svou silou. Ale zde je zážitek o něžnosti a rozmanitosti přírody. Potoky a potůčky padají volným pádem desítky metrů uprostřed neproniknutelné a panenské přírody. Je velmi časté, že se voda hned na začátku roztříští a pak již padá jen vodní tříšť se kterou si pohrávají poryvy větru. Když je člověk ve správném úhlu ke slunci, nezapomenutelné okamžiky ještě umocní duha. Velmi často lze sejít do míst kde dopadá vodopád. Vybrali jsme si cestu k vodopádu Rainbow, tam i zpět trvala 1.5 hodiny. Někteří odvážlivci chtěli použít vodopád jako sprchu. Dopadlo to tak, že z toho měli vydatnou masáž. Byli jsme překvapeni, jak drobné kapky padající z velké výšky mohou mít tak velkou sílu. V Brisbane jsme ještě měli v plánu: deštný prales, zoologickou zahradu a koncerty pro krajany. B.S. Měsíc Dixielandu u obratníku Kozoroha 7. část Chtěli jsme navštívit rezervaci ,,Reillys, a proto jsme museli autem překonat převýšení 1100 metrů přímo od oceánu. Znamenalo to jet 24 kilometrů do kopce, kde nás čekalo několik set zatáček. Nebylo tam ani 50 metrů rovné silnice. Cesta byla úzká, místy jen pro jedno auto, strže na jedné straně a skála nebo stráně na druhé. Na kopci začaly lemovat silnici stromy ohromných rozměrů, místy do ní i zasahovaly. Najednou se začalo stmívat, (protože se nad námi rozprostřela zelená, špatně proniknutelná klenba divoké přírody) a začala padat mlha. To vše byly ukazatele deštného pralesa. V informačním středisku nám ochotně rozdali brožury a rady a šli jsme na začátek naučné stezky. Dřevěný chodníček byla jediná možnost, kudy se dalo jít. Všude kolem byl neproniknutelný prales. Chodníček se začal mírně zvedat (už nebyl na zemi, byl zavěšen na ocelových lanech), ale terén pod námi prudce klesal . Výsledek byl překvapující. Brzy jsme byli několik desítek metrů vysoko a procházeli jsme mezi korunami stromů. Již nebyla taková tma. Bylo zajímavé pozorovat gigantické stromy porostlé liánami, mechy a cizopasnými rostlinami. Některé stromy kvetly, zároveň ale také měly pupeny, odkvetlé květy, plody i semena najednou. V nejvyšším místě lanového chodníku byl další strom velikán, na který vedl ještě žebřík asi dalších 15 metrů vzhůru. Kromě tohoto žebříku by celý okruh mohl absolvovat i invalida na vozíku. Na konci této procházky jsme si mohli ještě prohlédnout pralesní botanickou zahradu. Protože jsme chtěli poznat co nejvíce a co nejblíže i australská zvířata, šli jsme do Zoo. V této Zoo je příjemné, že mezi některými zvířaty můžete chodit i hladit si je. Je to úžasné hladit klokana, koalu, pštrosa, krmit některá mláďata flaškou s dudlíkem nebo držet misku s krmením pro papoušky. Sedlo si na ní 10 papoušků, další na hlavu či ramena a přitom se všichni překřikovali. Další zajímavá zvířata jsme si prohlíželi pouze v bezpečí, jako např. vombata, krokodýla nebo kasuára přilbového. Pozvánka na náš koncert pro krajany v Československém Country klubu proběhla v Českém rádiu a v českých Krajanských listech. Proto přišlo velmi mnoho posluchačů. Měli jsme přizpůsobený program pro tento koncert: české a slovenské písně v jazzové úpravě, dále jsme hráli skladby Jaroslava Ježka, Václava Trojana a Ivana Mládka. Po koncertě, který se velmi líbil, si nás posluchači rozebrali a se všemi si povídali. Bylo to příjemné zakončení našeho pobytu v městě Brisbane. Ráno jsme měli před sebou cestu do Yeppoonu (nejkrásnějšího místa, jaké jsem kdy navštívil) s výletem ke korálům. B.S. Měsíc Dixielandu u obratníku Kozoroha 8. část Je mnoho důvodů, proč mi malebné městečko ,,Yeppoon učarovalo. Nachází se na pobřeží Korálového moře (50 kilometrů severovýchodně od Rockhamptonu, kterým prochází obratník Kozoroha). Oproti nedalekému vnitrozemí ( třeba jen 30 km ) je zde tropická vegetace. Roste tu mnoho druhů palem, gumovníky,pokojové fíkusy, jak je známe z domova a jsou zde velké stromy roztodivných tvarů. Na pobřežní promenádě každý večer mají shromaždiště papoušci, kterých jsou stovky. Samozřejmě tam nejsou potichu, ale překřikují se. Protože je jich zde mnoho druhů, v centru tohoto dění každý podvečer mezi 17. a 19. hod. není slyšet vlastního slova. Domácí lidé si toho však nevšímají, protože tou dobou chodí na procházky pozorovat netopýry, zdejší chloubu. Tisíce netopýrů celý den visí na rákosí a nízkých křovinách u místní loděnice v malé zátoce a v 17 hodin se jako na povel během 5 minut zvednou a začnou poletovat. Rozpětí křídel mají cca 50 cm. Yeppoon je turistický ráj. Kromě hotýlků a motelů v různých cenových relacích je zde velký výběr stravovacích možností ( fast foody, pizzerie i restaurace s jídly mnoha národů). Nejskromnější a velmi oblíbená možnost, jak se dobře najíst, je udělat si ;barbecue;na veřejném piknikovém místě u pláže. Lidé si zde mohou natočit horkou vodu na kávu a opékat na místním elektrickém grilu vše, co si přinesou. Všechny tyto možnosti jsou zdarma. Nedaleko na promenádě u moře je postaven malý amfiteátr na pořádání koncertů a divadelních představení. Pláž je při odlivu několik stovek metrů široká a na obzoru se rýsují ostrůvky, u kterých jsou korálové útesy. Každý obyvatel je hrdý na to, že zrovna toto místo je jeho domovem. Je zde nulová kriminalita. Někteří lidé vůbec nemají zamykatelný byt. Domy stojí ve svazích které jsou tak prudké, že mokrá silnice je nebezpečná. Naštěstí zde nikdy nesněží. (Nikde v celé Austrálii se nepoužívá posypový materiál na silnice. Když už v horách napadne sníh, tak policie silnici uzavře do té doby, dokud sníh neroztaje. Někdy je uzavírka i několik dní.) Nedaleko je kopec Želví vyhlídka. Nahoře však žádné rozhlížející se želvy nenajdete, naopak z tohoto kopce se krásně pozorují mořské želvy ve vodě pod ním. Geograficky je toto místo nejjižnější bod, odkud je ještě ekonomické pořádat výlety ke korálovému útesu. Na doporučení jsme si pronajali na celý den katamarán i s posádkou (kapitánem a jeho ženou) a jeli jsme se potápět ke korálům. Po nezbytném poučení jak se chovat, aby se vyloučila všechna rizika, jsme obdrželi potápěčské ABC (ploutve, brýle a šnorchl) a vydali se do hlubin (maximálně 3-5metrů) za dobrodružstvím. Všichni jsme již viděli v akváriu korálové rybky (rybičky nejrůznějších barev, jejich kombinací a vzorů, různých tvarů ). Také jsme již znali hejna větších ryb různě se lesknoucích, nebo různé měkkýše a korýše. Vše dohromady je ale nepopsatelný zážitek, zvlášť když se toto hemžení odehrává mezi korály. Když člověk nad nimi proplouvá, žádný pohled nebo scenérie se neopakuje, protože jich existují stovky druhů. Pořád se objevuje něco nového a zajímavého. Mezi korály byla i místa, kde byl na dně písek. Při potápění se mi zdálo, že mě něco pozoruje. Připlaval jsem blíž a najednou se písek zvedl a objevil se asi půlmetrový rejnok, který s poklidným vlnění těla odplul. Jak proplouval kolem mě, opadával z něj třpytící se písek a rejnok dostával svou barvu. Potom jsem ještě několikrát pozoroval na dně trochu jiný odstín písku ve tvaru trojúhelníku (jak byly zamaskováni další rejnoci), jen jim koukaly oči. Někteří jedinci se nenechali vyrušit a dodnes si jistě myslí, že jsem je neviděl. Po mé první cestě do Austrálie jsem si řekl, že jí musím ještě někdy navštívit. Dnes si po mé druhé návštěvě říkám ,, určitě jí musím ještě někdy navštívit. Byli jsme všichni nabiti ohromnými zážitky a již jsme se těšili do krokodýlí farmy a na výlet za velrybami. B.S. Měsíc Dixielandu u obratníku Kozoroha 9. část Příjezd na krokodýlí farmu lemovaly cedule s upozorněním, kam se blížíme, varování o nebezpečí při vystupování z auta po cestě. Farma se skládala z jezírek a bažin, které byly od sebe navzájem odděleny dvojitými ploty. Po zaplacení vstupného jsme shlédli naučný film o krokodýlech a šli jsme se podívat na jejich krmení. Zatímco spolumajitelka farmy povídala o krokodýlech a lákala je voláním a boucháním do ohrazení, její pomocnice stála za námi a dávala na nás pozor, abychom se nepřiblížili příliš blízko k plotu. Naše holé ruce jsou prý pro krokodýly stejně lákavé jako kuřecí maso, na které čekali. Některým krokodýlům byly vidět jen oči a vršek hřbetu při neslyšném připlouvání. V jiném jezírku se zdánlivě nic nedělo, krokodýl připlaval po dně a když byl pod potravou, vymrštil se z vody. Musel vydat ohromnou energii na to, aby se mohl tento kolos, vážící přes 1 000kg a dlouhý 5 metrů, zvednout nad hladinu a cvaknout čelistmi 1,5 m vysoko Před krokodýly jsem měl vždy respekt právě proto, že nevydávají žádné varovné nebo bojovné zvuky. Jako jsou v Čechách farmy drůbeží nebo prasečí, ze stejného důvodu jsou zde krokodýlí. Dozvěděli jsme se: za jak dlouho naroste jedinec do optimální jateční váhy, výtěžnost masa, rozlohu kůže a její cenu. Také, že není ekonomické pěstovat sladkovodní krokodýly. Byly nám nabídnuty suvenýry z kůže a steaky k obědu. Několik rad, které mohou zachránit život každému čtenáři. Když v přírodě najdete krokodýlí hnízdo s vejci nebo mláďaty, buďte si jisti, že jejich rodiče jsou blízko. Na nic nečekejte a dejte se na útěk. To nejdůležitější je, že musíte kličkovat. Protože krokodýl má nohy široko od sebe, v zatáčkách je neohrabaný a vy máte větší šanci utéci. Prvních pár metrů dokáže vyvinout s velkým zrychlením až 45 km /h, pak běží 16 km/h, ale brzy se unaví. Ve vodě s ním nezávoďte, protože umí plavat 25 km/h. Vylézt na strom? To také není řešení, protože krokodýl vydrží bez jídla několikrát déle než člověk bez vody a on to ví a klidně si počká, až mu za pár dní spadnete vysílením dolů. Pobyt našeho Junior Dixielandu v Austrálii se krásně strefil do termínu hlavní sezóny pozorování tahu velryb. Plejtvák obrovský ( velryba kterou jsme jeli pozorovat) dorůstá délky až 30 metrů a váží přes 150 tun. Každoročně migruje od jižního pólu za potravou kolem Austrálie a zdržuje se hlavně pod obratníkem Kozoroha. Rekordně bylo prý možné pozorovat až 150 jedinců najedou. My jsme takové ambice neměli. Nám by stačilo, abychom viděli alespoň jednu velrybu na chvilku a z dálky. Palubní vstupenky nebyly zrovna laciné, tak by bylo hloupé nic nevidět. Po necelé hodině plavby rychlým člunem jsme zastavili a nic se nedělo. Hned se z našich řad ozval dotaz ,, nedošlo nám palivo ? Za chvíli jsme všichni zmlkli a jen jsme se otáčeli kolem dokola (napětí se dalo krájet) a z reproduktoru se potichu ozvalo ,,vlevo ’’. Za další strašně dlouhé tři vteřiny jsme uviděli vršek obrovského živého mořského kolosu, jak se vynořil snad 5 metrů od lodě. Všichni jsme se nahrnuli na levobok, aby nám nic neušlo. Loď na toto jednostranné přetížení byla stavěná, ale někteří suchozemci (nebudu prozrazovat, že i já) měli obavy z převrácení. Kapitánka lodi všechny ujistila, že dobře uvidíme všichni i když zůstaneme na svých místech. Podobná situace se již neopakovala. Loď zapnula motory a chvíli jsme pluli souběžně s velrybou. Za krátký čas se potopila s krásným mávnutím zadní ploutve ve vzduchu, možná proto, aby se kousek opodál vynořily hned dvě jiné. Když se za nějaký čas potopily, popojeli jsme o kousek dál. V jednom místě před námi se z ničeho nic přestaly dělat vlnky (zatím co všude byly), to bylo způsobeno rychlým vynořováním dalšího největšího tvora naší planety z velké hloubky. Ozvalo se velké funění jako od lokomotivy, které bylo způsobeno výdechem tohoto savce. Gejzír vodních kapek (které vypadaly jako pára) tryskal po dobu cca 4 sekund do výše 5-7 metrů. Podobné divadlo jsme zažili ještě několikrát. Celé dopoledne zážitků uteklo jako nic. Věděli jsme, že nás další dva dny čeká cesta zpět do Sydney se zastávkou u pelikánů. B.S. Měsíc Dixielandu u obratníku Kozoroha 10., závěrečná část Konec našeho pobytu se nezadržitelně blížil. Možná, že to bylo dobře, třeba bychom již nevydrželi nápor dalších a dalších úžasných zážitků. Ještě jsme měli v plánu zpříjemnit si cestu zpět do Sydney zajížďkou na ,,Byron Bay& a ,,The Entrance. Byron Bay je první pevninské místo Austrálie, kterého se dotknou sluneční paprsky při východu slunce. Každému z nás se vryl do paměti typický obrázek tohoto místa skály rozdrásané od věčného vlnobití a na vršku bílý maják U městečka ,, The Entrance je 7 sladkovodních jezer, která jsou propojena a jedno ze dvou vyústění této soustavy do moře je právě zde. Vytékající voda z jezer je mělká, plná ryb a je ještě teplejší než moře. Toto jsou důvody, proč se zde zdržují pelikáni. Jsou poměrné krotcí, protože je místní lidé ještě hýčkají tím, že je každý den ve tři hodiny přikrmují. Někteří ptačí jedinci se nemohou dočkat a shlukují se zde prakticky celý den, ale hlavní slet je těsně před třetí hodinou. Pelikán australský patří ke středně velkým druhům v čeledi pelikánovitých, přesto jeho rozpětí křídel dosahuje až 2.5 m. Při pohledu na jejich elegantní let se nám tajil dech. Celý zájezd se velmi povedl a jistě se stal pro všechny zúčastněné obrovským životním zážitkem. Junior Dixieland je příjemná parta dobrých lidí a muzikantů a já jsem velmi rád, že jsem tento zájezd s nimi mohl absolvovat. Co by byl kapitán bez námořníků? Proto mi dovolte, abych mohl touto cestou poděkovat těm, kteří se o tuto nevšední akci zasloužili nejvíce: mé ženě Evě, která s námi jela jako pedagogický doprovod a pomohla mi nést obrovské břímě odpovědnosti, muzikantům: Vojtěch Pták ; trombon, Tomáš Hégr ; trubka, Ondřej Ryšánek ; trubka, Štěpánka Kolářová ; trubka, Jakub Douda ; klarinet a tenor. sax, Tomáš Srb ; banjo, David Ryšánek ; bicí a zpěv, Anastázie Vithová - zpěv a violinofon. S vděkem vzpomínám na bývalého ředitele ZUŠ Josefa Hurtíka, který byl u zrodu našich velkých zájezdů, ale hlavní poděkování patří dnešnímu vedení naší školy v čele s panem ředitelem Petrem Čechem. Bez finanční podpory našeho okolí bychom uspořádání takového zájezdu měli velmi komplikované. Přispěli nám: ZUŠ Mariánské Lázně, Město Mariánské Lázně, Krajský úřad Karlovy Vary, Dr. Popov, Renata Srbová, Casino Bellevue, Truhlářství Heřta, Město Planá, Bartošovi ; Edip. Velký dík patří také rodičům žáků. Jsou pro mě oporou a zajišťují svým dětem tolik potřebné zázemí. Bez výše uvedených by jsme nemohli reprezentovat naše město, kraj a Českou republiku v Austrálii. Bedřich Smrčka - kapelník

Prohlížet fotogalerii »

Malířka Babeth

Malířka Babeth

Babeth, Švýcarka a Francouzka, 35 let, samouk, skutečná všetečka v uměleckém jazyce, průzkumnice skoro ve všech technikách, oscilující mezi olejem a pastelem (které obzvláště dlouze prozkoumávala), držitelka bronzové medaile v oblasti krásného umění na mezinárodním konkurzu Lutécie v Paříži, představuje Vám zde pele-mele všech stylů protkávajících její obrazy. "Talent Babeth není třeba prokazovat, je vidět a hlavně cítit, nikdy nikoho nenechá netečným, její dílo je upřímné, propracované, hluboké, intenzivní a naléhavé."

Prohlížet fotogalerii »

MgA. David Kurc profesionální fotograf

MgA. David Kurc profesionální fotograf

MgA. David Kurc se věnuje profesionálně fotografii od roku 1993. Hlavní zaměření jeho atelieru představuje zakázková fotografická tvorba v oblasti reklamní, produktové, architektonické, a krajinné fotografie. Ve výtvarné fotografii převládají ženské akty, imaginární krajiny a dokument ze života lidí. Snímky mohou být pojaty tak aby respektovaly a spoluvytvářely jednotnou prezentaci společnosti nebo produktu. Velký důraz je kladen na řemeslně zpracování každé zakázky a tomu odpovídá i technické zázemí. Studio je situováno v Mariánských Lázních - Úšovicích , je vybaveno profesionální zábleskovou technikou Multiblitz a Photoneeurope, špičkovou velkoformátovou kamerou Cambo Sf 45 + digitální technikou Nikon D700. Výsledky práce mohou být předány buď v podobě diapozitivů formátů 4,5x6 nebo 6x9cm , nebo v datové podobě na CD. Fotostudio David Kurc je schopno splnit i náročné požadavky firem z nejrůznějších oblastí podnikání včetně takových zakázek jako je studiová fotografie skla, porcelánu míchaných nápojů či nerezových produktů apd. Kromě samotné fotografické tvorby je možné i kompletní zajištění souvisejících činností od ideového návrhu, tvorby textu, grafického zpracování až po finální tisk.

Prohlížet fotogalerii »

Zlatá města - Malíř výtvarník Drahoslav Šolta

Zlatá města - Malíř výtvarník Drahoslav Šolta

Drahoslav Solta,. Inspiraci a cesty k uměleckému projevu hledal a také nacházel již v podmínkách reálného socialismu. Solta se proto rozhodl, po zhroucení socialistického zřízení v ČSSR, umělecky využít turbulencí přinášejícíh změny. Po roce 1989 se usazuje ve Španělsku, kde využívá jedinečné příležitosti, jak se vypořádat s aktuálními proudy v současném umění ve všech jeho formách. Spolehlivým základem jeho nové umělecké orientace byl nepochybně zájem o klasickou modernu, který si přinesl již z Československa. Jisté umělecké vypořádání se s obrazovými předlohami moderního malířství Solta v podstatě vyjádřil ve svých dílech z 90. let. To ho přivedlo k ceněnému originálnímu stylu tvorby. V pracech z přelomu století je ovšem patrný odklon od této tradice: Vnímání a poznávání reality se přenáší do emocionálního a expresívnějšího zobrazování světů. KONTAKT: TEL: 603907738 E-MAIL: dsolta@seznam.cz

Prohlížet fotogalerii »

Zlatá města - Park Boheminium Mariánské Lázně

Zlatá města - Park Boheminium Mariánské Lázně

Park Boheminium - naučně poznávací okruh s dokonalými maketami (měřítko 1:25) významných stavebních a technických památek České republiky v překrásném prostředí krajinného parku.

Prohlížet fotogalerii »

 1 2 ...další  »


Počasí
Mariánské Lázně

In-počasí


České květiny - online květinářství

Zlatá města © 2018 V 16 zlatých městech našeho portálu najdete celkem 589 inzerátů v 98 kategoriích.

Zlatá města ... to nejlepší z českých měst

www.zlatebrno.cz  |  www.zlateceskebudejovice.cz  |  www.zlatyceskykrumlov.cz  |  www.zlatedomazlice.cz  |  www.zlatefrantiskovylazne.cz  |  www.zlatyhradeckralove.cz  |  www.zlatycheb.cz  |  www.zlatekarlovyvary.cz  |  www.zlatyliberec.cz  |  www.zlatemarianskelazne.cz  |  www.zlataolomouc.cz  |  www.zlataostrava.cz  |  www.zlatepardubice.cz  |  www.zlataplzen.cz  |  www.zlatajepraha.cz  |  www.zlateznojmo.cz

Květiny, kytice, dárkové poukazyDoručování květin a dárků

webdesign Vendys graphics